08.23
Формат: Digipak CD
Дата Релиза: 30.11.2008
Страна: Россия
Стиль: Atmospheric Dark Metal
Долгожданный второй альбом уникальной российской группы Kauan! Группа, получившая множество самых лестных отзывов в России и на Западе, чей первый альбом стал сенсацией в Европе (победив в номинациях от “лучшего альбома года” до “прорыв года”) возвращается к слушателю с новой работой, демонстрирующей творческий и профессиональный рост музыкантов.
“Tietajan Laulu” – яркое концептуальное полотно, совмещающее нежную камерную и тяжёлую метал – музыку, близкую по стилистике к Agalloch, Tenhi, Subaudition с неповторимым колоритом и использованием текстов на финском и русском языках.
Мастеринг и сведение произведены Павлом Перистым, известным по работе с такими группами, как Инталия, Откровения Дождя, Tears Of Mankind и другими.
Диск с золотым напылением упакован в стильный digi-pack оформленный авторскими рисунками.
Треклист:
1. Вместо Слез
2. Kyynelten Sijaan
3. Песнь Матери
4. Aidin Laulu
5. Прозрачный Цветок
6. Orkidea
Review
Quintessence
5/6
Kauan from Russia describe their music as lounge doom and I actually think that’s a fairly accurate description. “Tietäjän Laulu” is their second full-length album, which is filled with six songs that have quite an ambient and soothing vibe. This type of music would be perfect as a score for a movie. The band consists of Anton Belov who does the vocals, guitars, keyboards and programming and Lubov Bushnikova who plays violin. Together with five guest musicians they managed to create a beautiful album that in a way is really relaxing to listen to. It’s hard to describe but it has a certain air you really need to hear to feel what I’m trying to get across.
Author: Pim Blankenstein
Review
Brutalism
5/5
Well I honestly don’t know where to begin with this one. I could not find any past nor recent history on this band/artist and I really don’t know how to catagorize this music but this in away is a good thing. This album takes from various musical influences and it’s tracks are diverse within themselves making each one distinct from the other. Very well thought out and put together nicely. Instumentals are dominent here but when there are vocals they are not annoying and do not break the flow of this album’s serene path. Very good music to meditate or contemplate by. This album is like a lucid dream, keeping you in a state of trace yet making sure that your senses are fully alert. If you are looking for hardcore metal brutality then look elsewhere but if you are prepared to travel a journey to another level and feel as though you are in another realm and time then this is the album for you that is if you can find it. This is a well deserving 5/5
Author: Kindra RavenMoon
Review
Pavillion 666
9.5/10
24.02.2009
« Kauan » : deuxième nom pour exprimer l’élégance, la simplicité, la beauté. “Lumikuuro” (album 2007) avait été une « invitation au voyage », “Tietäjän Laulu” poursuit celui ci pour une heure d’évasion et d’abandon spirituel total.
La présentation de ce digipack incite d’elle même à l’attention : un objet précieux arrive entre nos mains, et il est bon de constater que Kauan accorde à sa musique le même respect qu’il porte à l’objet disque en tant que tel. Porté par la douceur des guitares et d’un chant masculin clair tout particulièrement prenant, il faut peu de temps pour aller tirer les rideaux, éteindre les lumières pour vouloir s’immerger encore plus profondément dans la musique du désormais duo russe. Russe? Mais qui pourtant possède l’originalité particulière de chanter des textes aussi bien dans sa langue maternelle qu’en…finnois. Un hommage certain à Tenhi, dont l’essence se retrouve aussi bien dans les compositions, épurées, et possédant des apports d’instruments acoustiques que dans le nom du groupe lui même.
L’apparition de tambours et de chants chamaniques en introduction prouvent que visiblement, Kauan invite à la transe et effectivement, tout sur “Tietäjän Laulu” est mis en œuvre pour guider le voyageur vers un espace de calme et d’apaisement. Piano, violon et guitares sèches glissent et se déroulent le long d’un lent tempo, les mélodies subtiles se dessinent et se détachent, puis apparaissent (mais seulement en de rares occasions) un chant guttural et des guitares, électriques cette fois, aux sonorités pleinement doom (« Aidin Laulu » pièce magistrale de musique tout styles confondus).
Un fond sonore de synthé ambiant et des apports d’instruments surprises (comme des percussions lointaines) concluent le chef d’œuvre : 6 titres captivants, saisissants, admirables de créativités et modèles de subtilité. Trop d’adjectifs? Non, c’est encore peu dire. L’album dégage une sensation rare et paradoxale de sublimation béate : c’est bon à se prendre la tête entre les mains et de ne plus vouloir rien faire d’autre que d’écouter, et d’écouter encore . A tout ceux qui ne pensaient ne plus ressentir d’émotions à l’écoute d’un disque?
Entendez “Tietäjän Laulu” comme jamais vous n’avez entendu de disque auparavant, et comme celui ci ne sera certainement pas disponible chez votre disquaire favori, volez le à votre meilleur ami, courrez plus vite que lui, enfermez vous et ne revenez plus intact de l’évasion offerte par Kauan. Quel vide à la fin de « Orkiden », le dernier titre! et tout ça en quelques notes…Effet : simple…pur…et magistral.
Author: S.Y.L.
Review
Zwaremetalen
9.5/10
05.02.2009
In 2007 bracht de Russiche groep Kauan zijn debuut uit op het sublabel van Solitude Productions, toen werden me de toetsenpartijen wat te kazig waardoor het album niet echt lekker wegluisterde. Nu is de band afgeslankt naar een duo, en met een forse hoeveelheid aan gastmuzikanten brengt men het nieuwe album met de titel Tietäjän Laulu (wat het betekent mag Joost weten). Een plaat die mij erg positief weet te verrassen.
Kauan is doorgegaan op de doom/folk tour, alleen de metalinvloeden zijn wat meer weggezakt. In vergelijking met Lumikuuro valt direct de enorm verbeterde productie op. De instrumenten staan mooi vol in de mix, de toetsen klinken niet meer alsof het om een My First Sony gaat en de instrumenten staan ook ten opzichte van elkaar goed in de mix.
Muzikaal gezien is het allemaal een beetje in de richting van een Tenhi geschoven. Waar Tenhi de metal compleet de metal afgezworen heeft, komt deze bij Kauan nog wel voor, maar op beperkte, en goed geplaatste mate. Door het gebruik van veel gastmuzikanten krijg je een aardige afwisseling tussen de verschillende nummers, Anton Belov blijft de frontman van Kauan en die loopt ook als een rode draad door het complete album heen, de beste man brengt zijn nummers weer ondersteund door Finse en Russische teksten. Talen die in eerste instantie niet echt optimaal zijn om in te zingen, maar gedurende de luisterbeurten gaat dat meer en meer meevallen. Het album wordt gedragen op mooie melodielijnen, die zoals het in folk/doom betaamt vrij lang herhaald worden. Door de melodie voortdurend over verschillende instrumenten te verschuiven of door ze in toon te variëren worden de nummers heerlijk donker en tragisch. Het album ademt zeer veel meer sfeer uit dan zijn voorganger, en is voor de liefhebber van bands als Tenhi en Empyrium een absolute must om te beluisteren.
Author: Jan Hendriksen
Review
Femforgacs
9/10
17.02.2009
Az orosz Kauan folk formáció első lemezéről már 9000Sanyi kollégám beszámolt, s mivel náluk úgy tűnik gyermekáldás van megvalósulóba, így a tavalyi második korongról való kritikát én követném el. A csapat 2005-ben alakult Chelyabinsk, s már csak egyetlen alapító tag, bizonyos Anton Belov maradt meg az eredeti felállásból. A műfaj a kezdetekben folk-black volt, most viszont ez inkább nevezném egy mély és patetikus, némileg törzsi elemekkel tarkított népzenének, amely érezhetően a fém zenei scene felől érkezett, de ettől függetlenül a befogadás szinte bárkinek könnyedén sikerülhet, aki vevő a szürke különböző differenicáira.
Sem a hangzással, sem a gyönyörű digi-pack kiadással nincs gond – öröm ilyen albumot kézbe venni, s akkor egy szót sem ejtettem még a zenei tartalmáról. A hat dal közel egy óra elmélkedést és nyugodtságot dédelget megfáradt keblén, amelyeket csak itt-ott szakít meg némi gitár, de ott is elsősorban atmoszférát építenek vele, tónusokat és színeket a nagy paletta érzéseinek kevert színeiből. A szövegek anyanyelvükön szólalnak meg, gondolom a zenéhez illő mély és természet ihlette dolgokról szólhatnak. Anton-t hegedűn Lyubov Mushnikova kíséri, illetve még két vendégzenész segédkezik itt-ott.
Fontosnak tartom elmondani, hogy a Kauan állandóan fejlődő és burjánzó dallamai és világa nagyon messze állnak a neoklasszikus és Cold Meat Indusrty védőszárnyai alatt fejlődő csapatoktól, hiszen míg a Blood Axis, Death in June, Der Blutharsh és társaiktól az választja el az orosz brigádot, hogy másképpen mély, és politikától és militarizmustól mentes, így hát az összhatás is nagyon más képet fest, nem is beszélve az itt-ott megjelenő enyhén sláv doomos jellegről. Az orosz formációra nagy hatással volt a finn Tenhi, innen van a névválasztás (Kauan az egyik lemezük címe), s félig finnül vannak a szövegek is (mondjuk ez köszönhető a Finnország késői orosz elszakadásának is), illetve megemlíthető még a korai Empyrium is, ám mindkettőnél sötétebb és a maga nemében keményebb a Kauan. Az ének leggyakrabban dallamos ének vagy beszéd, de akad benne kántálás, kórus és hörgés-károgás is, elvétve pár helyen a dark metalok szegmenseit hordozzák magukban, de annyira elenyésző (s csak pár helyen radikális) a rengeteg tiszta folk és akusztikus részhez képest, hogy csak megemlíteni érdemes, ahogy azt is, milyen témákat lehetett volna erőltetni még, de ez annyira specifikusan érzelmekre épülő zene és koncepció, hogy a határok meghúzása egyben önmagunk determinálása is.
Amennyire nem hibátlan, annyira nem is mindennapi zene, amiben rengeteg értéket lehet felfedezni és elmerülni benne. Ahogy a hangszereltség is hullámzik, úgy a hangulatok is más és más oldalról járják körbe a mélabús keringést az ősz lassan sárga és barna színekkel fásultan emésztett tisztásán. Egyszerre csodálatos és magasztos, s közben pedig egyszerű és mélyre húz magával…
Author: haragSICK
Review
Mortem Zine
9/10
15.12.2008
Podzimně zbarvené „Lumikuuro“ uneslo nejednoho posluchače svou vyváženou atmosférou, jejíž stavební kameny byly položeny na folkových melodiích, přístupných motivech a zamyšlené doom metalové esenci v kytarové hře. Bylo to album, jež svou barvitostí směle konkurovalo spadanému listí. Nové album „Tietäjän Laulu“ si po různých průtazích Mr. Anton Belov nachystal na konec tohoto kalendářního roku a zatím se tento tah jeví zcela adekvátně situaci, panující v naší zemi. Počasí je proměnlivé, někdy prší, jindy sněží. Často fouká, občas i sprašuje. A když náhodou ranní námraza vydrží déle, při vycházejícím slunci se nabízí scenérie, jež si u ranní cigarety vždy dokonale rád vychutnám. Člověk však není ochuzen ani když zůstane ležet v teple domova za okny. Ať se venku děje cokoli, i když vítr bičuje všechny okolní stromy včetně vašeho podkroví, „Tietäjän Laulu“ dodává neuvěřitelný pocit pohody.
Jednou z věcí, co dělá Kauan osobitými, je kombinace jazyků. Pokud kapely spojí angličtinu například s norštinou, je to fajn, nicméně ruština s finštinou, to je doslova poetický balzám na duši i uši. Ruština je nejen velmi zpěvná, ale navíc pro nás, Čechy, i srozumitelná. Finština je naopak pro neznalého jazykem až „humorným“, nicméně pro hudbu velmi přínosným. Pokud je dobře podána, je to bez debat obohacení tím správným směrem.
A co pak, když se do této barvité kombinace přidají ještě housle? Již sám o sobě tak naplňující nástroj, který je pro mě osobně zajímavý v každé hudbě a není snad žánr, kde by mi neseděl… Z hudby se logicky stane múza. Vyhledávaná múza, pohlazení naplněné očekáváním. Výborně vyvážené nástroje s perfektním výsledným soundem po každou sekundu alba Vás tedy ani na vteřinku nemusí vytrhnout z této osobní jízdy, kterou od první minuty pojedete. „Tietäjän Laulu“ bych již totiž tolik nespojoval s doom metalem jako předchozí „Lumikuuro“. Jisté riffování je znatelné, stejně jako atmosféra, nicméně to jsou jen útržky. Střípky něčeho mnohem mocnějšího. Hledejte v tomto novém album neofolk nebo třeba metal i s jeho různými odnožemi, dostanete oboje. Hlavně je to ale lenošná hudba, s kterou budete těžko zdolávat pohoří v poklusu. Spíše by se hodila pro želvy při jejich migraci z vody na souš. Na druhou stranu jsou však skladby tak barvité, že nejen kytary a housle, ale i klávesy i další nástroje, které obsluhují hosté na album přizvaní. Výrazný je hlavně buben, jenž dodává částem skladeb skoro až šamanskou atmosféru a vlastně tak nenechává album stagnovat v jedné poloze. Nelze však opomenout ani dudy. Ale aby to nevyznělo špatně, „Tietäjän Laulu“ nemá zdaleka jen jednu polohu. Rozptyl nálad je možná až moc veliký na to, aby si člověk urovnal, jaké mají všechny být. Jednou jako když padá hvězda, podruhé se cítíte jako při orientální hudbě, příště jako v divadle. Ale hlavně, vždy zasněně.
Co je ale na albu nejzajímavější, je jeho pro mě nejasný koncept. Šest skladeb, tři v ruštině, tři ve finštině. Vždy jedna rusky, druhá finsky, přičemž se jedná o ekvivalenty. Skladby se stejným posláním, avšak jiným hudebním ztvárněním. Příjemné je, že ačkoli si občas neuvědomíte, že některá skladba skončila a další začala, najdete si na albu své favority a po čase usoudíte, že není slabšího jedince. Jediná výtka by směřovala k elektrické kytaře, která ve svých zkreslených polohách v několika případech na koncích skladeb nemístně kazí atmosféru, ve které jste se pohybovali celé ty minuty předtím. Nevím, jestli má tento tah znamenat „udržení se v metalové škatulce za každou cenu“, ale pro talent, který Anton a spol. na „Tietäjän Laulu“ předvedli, je to nepochopitelné.
Kdybych si tedy měl z alba udělat nějak ucelený obrázek, bude to jen a jen pozitivní. Vzhledem k tomu, že se Kauan posunuli směrem, kterým jsem si přesně přál (až na malé mušky), nemám důvod nějak zbytečně nadávat. Vřele bych tedy doporučil všem, kterým letošní zima přijde nějak málo emotivní. Navíc se stanete svědky toho, jak skvělé může být občasné propojení perfektně zvládnutých čistých vokálů s těmi zlo-metalovými.
Author: Fastred
Review
Metal1
9/10
Etwa ein Dreivierteljahr ist es jetzt her, dass mich der gute Ilya von Solitude Productions zum ersten Mal mit einer großen Ladung russischen Doom Metals versorgte. Viel Wasser ist seitdem die Elbe hinuntergeflossen, viel Musik ist seitdem durch meine Gehörgänge geschallt, doch eine der Bands, mit denen ich damals in Kontakt kam, hat sich einen permanenten Platz in meinem Leben gesichert: KAUAN, bestehend aus Anton Belov und Lubov Mushnika (letztere ist übrigens, entgegen meiner Vermutung in der “Lumikuuro”-Rezension, eine Frau; für diesen Irrtum bitte ich um Verzeihung). Mit ihrem verzaubernden “Lounge Metal” eroberten sie mein Herz im Sturm und haben bis heute ihren Platz dort behalten.
Vor kurzem erschien nun ihr neues Werk “Tietäjän Laulu”, und Ilya hielt nach einiger Wartezeit schließlich doch Wort und sandte mir die Scheibe aus dem winterlichen Russland zu – vielen Dank! Fast zitternd vor Erwartung legte ich die CD ins Laufwerk, und ich sollte nicht enttäuscht werden: KAUAN haben vielleicht keinen großen Schritt nach vorn gemacht (das ist auch schwer, wenn man kurz vor der 10/10-Wand steht), dafür aber einen zur Seite – kurz, sie haben ihre Musik intelligent weiterentwickelt. War “Lumikuuro” von der Instrumentierung her noch recht konventionell, ist diese bei “Tietäjän Laulu” etwas ausgefallener – zu verzerrter Gitarre, zerbrechlicher Violine, lieblichen Keyboards und melancholischem Piano gesellen sich sehr traditionell klingende Trommeln, ein fantastisch klingendes dudelsackartiges Instrument, die Duda (“Lied 5″), und sehr ulkiger Gutturalgesang von einem gewissen Tyurgan Kam, die dem Album einen interessanten folkloresken, “schamanischen” Anstrich verleihen. Über die Texte kann ich, wie schon bei “Lumikuuro”, nichts sagen – zwar wird diesmal nicht mehr nur in finnisch gesungen, doch auch die russische Sprache, in der die Hälfte der Texte geschrieben ist, entzieht sich meinem Verständnis. So kann ich nur sagen, dass es sich laut freier Übersetzung eines in der DDR großgewordenen Bandkollegen bei einem Lied um eine “Ode an die Mudder” handelt.
Weiterhin lässt sich vermelden, dass der Härtegrad etwas zurückgeschraubt wurde – klang der Vorgänger durch seine teils sägenden Gitarren und häufig eingesetzten harschen Kreisch-Vocals noch streckenweise nach stark verlangsamtem Black Metal, ist dieses Album doch um einiges verträumter und nachdenklicher. Dabei hat sich das Duo aber die Aspekte, die schon “Lumikuuro” großartig machten, aufbewahrt und glänzt auch hier wieder mit herzzerreißendem Violinenspiel, sich für immer und ewig im Gehör verschanzenden Keyboardmelodien (man höre nur “Orkidea”) und gekonntem Einsatz “böser” Vocals. Das alles erzeugt eine ganz besondere “kalte”, aber eben auch magische Atmosphäre, die mich, wie schon beim vorigen Album, immer wieder fesselt.
“Tietäjän Laulu” ist ganz KAUAN, aber alles andere als “Lumikuuro 2″. Das Duo aus Chelyabinsk ist mit diesem Album neue Wege gegangen und hat es dabei geschafft, die bereits absolvierten Strecken nicht zu vergessen, sondern beides zu einer wunderbaren Symbiose zu verbinden, in der Nachdenklichkeit und Melancholie, Mystik und manchmal auch Hoffnung zu einem einzigartigen musikalischen Amalgam verschmelzen, das einen so schnell nicht mehr loslässt. Dieses Album ist die perfekte musikalische Begleitung für Spaziergänge durch einsame, unberührte Schneelandschaften – es ist noch etwa einen Monat Winter, also zögert nicht lange und tut euren Ohren und Seelen etwas Gutes!
P.S.: Offenbar verträgt unser PHP keine kyrillische Schrift. Wenn ihr die Songtitel in Erfahrung bringen möchtet, besucht bitte unser Forum oder Solitude Productions!
Author: Robin Rohwoldt
Review
Kronos Motus
9/10
31.01.2009
Az Anton Belov (ének, gitár, szintetizátor, programok) és Lyubov Mushnikova (hegedű) felállású, 2005-ben alakult orosz csapat a folk stílust ötvözi a dallamosabb doom zene jegyeivel. Eddig egy lemezük jelent meg, 2007-ben, „Lumikuuro” címmel, mostani anyagukat vendégzenészek – Alexandr Chaus (dob), Katerina Ershova (ének), Mihail Korotkov (duda), Nikita Megevich (zongora, szintetizátor), Tyurgen Kam (dob, torokhangok) – közreműködésével rögzítették. Az igényes, látványos borító jól illik a benső zenei és szövegi tartalomhoz, amely a természet körül forog. Figyelemreméltó lemezt adtak ki a kezük közül, a zenekar fejlődését, további munkáját érdemes figyelemmel követni.
A sámán hangjaival kezdő Vmesto Slez orosz nyelvű énekkel, akusztikus gitárjátékkal indít minket útnak egy elvarázsolt birodalomban, ahol a színek szinte izzanak a kellemes délutáni fényben, és mintha minden belassult volna. A szám közepe táján beszáll a dob és az elektromos gitár finom, erőteljes és lebegős játéka, amit a hegedű szólamai tesznek még színesebbé. A vége egy nem várt befejezést hordoz, ami meglepetés…
A Kyynelten Sijaan zongorahangjai először némi zajjal elegyítve, tompán szólalnak meg, hogy azután beinduljon a többi hangszeres is. A skandináv jegyeket viselő dallamokról a Tenhi és az On Thorns I Lay neve ugrott be, ők alkottak hasonló számokat. A kellemes hangzású, gyengéd szomorúsággal operáló dal erőteljesen szólal meg, a különböző témák szöveg nélkül is helyt állnak a kilenc és fél perces instrumentális tételben.
A Pesnja Materi sámándob hanggal indít ismét, ám itt a rövid „intro” után hegedű és zongora együttese következik, ezek alkotják a nóta fő gerincét. A dob később beszálló finom ütemei, mindkét ének kellemes összhangzása. A melankolikus utazás követi a lemez eddigi fonalát, a szám végét itt is egy instrumentális gitárjáték zárja le, egy kissé a pszichedelika felé hajolva.
Az Aldin Laulu erős hangokkal indít, a fő ütemvilág itt érezhetően a doom világát idézi a ’90-es évek közepéről. A belassuló témára kemény ének fekszik, a refrén azonban fordít egyet, tiszta hangokkal és énekkel veszi át a szerepet. Nagyon eltalált „szellemidézés” ez, érzékeny dallamokkal, jó koncepcióval.
A Prozrachni Cvetok megbolydult, felkavarodott hangulattal indít, a zongora éles hangjai egy-egy esőcsepp koppanására hasonlítanak, a gitártéma itt úgy úszik be szinte, mint ahogyan az a Monumentum zenei világában is megfigyelhető. Az ének effektezve van, Anton Belov és Katerina Ershova nagyon kifejezően bánik a hangjával. A merengésből egy erőteljesebb doom világba úszik át az egész, a zongora fő vonalvezetését megtartva.
Az utolsó track az Orkidea súlyos hangokkal indít, majd megszelídülnek. A hangulati átvezetés teljesen kidolgozott, a finoman feltörő ének határozottsága, a könnyed, precíz hangszeres játék, nagyon ütősen szólalnak meg. Magával ragadó élvezetet hordoz és ad át. Egyszerűen egyből megfogja az embert a hangszerelés precizitása, az erőteljes kompozíció. Csak ajánlani tudom mindenkinek ezt a lemezt!
————————–
ENGLISH VERSION:
This Russian act, consisting of Anton Belov (vocals, guitar, synth, programming) and Lyubov Mushnikova (violin) and formed in 2005, mixes folk with more melodic doom music. They have one release out (Lumikuuro, 20079, and this present stuff was recorded with guest musicians Alexandr Chaus (drums), Katerina Ershova (vocals), Mihail Korotkov (bagpipe), Nikita Megevich (piano, synth), Tyurgen Kam (drums, throat). The nice and spectacular cover fits the music and content well, dealing with nature. They’ve made a noteworthy release so it’s worth following their progression and further works.
Vmesto Slezstarts with shamanistic voices, Russian vocals and acoustic guitars in their magic realm where colours are glowing in the pleasant afternoon sunlight, and as if everything had been slowed down. The gentle, floating play of drums and electric guitar set in in the middle of the song, being even more colourful with the sound of violin. The ending of the song is an unexpected surprise…
The piano sounds of Kyynelten Sijaan first sound muffled, blended with some noise then the other instruments step in. The Scandinavian melodies remind me of Tenhi and On Thorns I Lay, they create similar tunes. The song, operating with pleasant, gentle sadness, sounds powerful and the various themes are alright even without lyrics in this 9 and a half minute long instrumental one.
Pesnja Materi also starts with shaman drums, but here, after a short “intro”, the track is built on the duo of violin and piano. There’s fine drumming and good vocals. The melancholic journey follows the line of the album and is closed by instrumental guitar play, turning a bit towards psychedelia.
Aldin Laulu opens with strong sounds, the main theme reminds of the doom milieu o the mid nineties. The vocals are hard here on the slow base, but the chorus has clean vocals. It’s a cool “necromancy” with sensitive melodies and good concept.
Prozrachni Cvetok starts with upset mood, the sharp sound of piano remind of rain drops, and the guitar theme floats in as in Monumentum, for instance. The vocals got some effect; the voice of Anton Belov and Katerina Ershova are expressive.
The last one is Orkidea starting with heavy sounds which become soft after a time. The change of the mood is entirely worked-out, the determination of gently bursting up vocals, the light, precise instrumental play all sound perfect. It’s stunning and gives joy. It simply catches the listener with its precision and power.
I can only recommend this to everyone!
Author: ash
Review
Live4metal
You never know what to expect from a release on BadMoodMan, other than usually, it’s a bit different. Here we have a Russian band, who mix up, quite beautifully, the ethereal with the miserable.
Kauan don’t really follow any particular blueprint. At times this album is minimalist and acoustic, a gentle enchanting listen and at others, well it seems as if we are about to venture off in another direction, be it tribal or other such delights, when the sound is pulled back very quickly and reverts to the same gentle prose. Occasionally the mood drops completely and we enter the dark depths of Doom, but this only happens on a couple of
numbers. The sound is also mixed up with a lot of traditional instruments, such as bagpipes and violin, but all are used in a melancholic way, rather than in an uplifting way. This is aided by very dreamy piano playing and the scene is set for a very mellow listen, with the infrequent slices of Doom and other interludes keeping the mix fresh and unpredictable.
Overall, it’s a stunning album that just gets better with each listen.
Author: Steve Green
Review
Fobia Zine
9/10
02.04.2009
Další sebrankou pocházející z ruských rozlehlých plání je právě KAUAN. Minulý rok vydali druhou studiovku a ukázali, jak tesknou a nature atmosféru umějí skrze muziku vykřičet do světa. Je radost poslouchat tak dokonalé melodie, kterých není nadbytek, ale nemůžu říct, že je jich i málo. Je to prostě tak akorát, tohle album je bezkonkurenční balzám na duši.
Začněme od zpěvů, který jsou jak v rodné ruštině, tak i ve finštině, což je samozřejmě nezvyk, ale člověk si rychle zvykne a uvědomí si, že přesně tohle patří do muziky, jakou Kauan tvoří. Album začíná po šamansku, jakési zaříkávání v doprovodu bubnů, které se záhy rozplyne a přejde do vybrnkávačky v doprovodu mužského folkového zpěvu. Celkem depka, co se promění v doomikově laděnou nádhernou skladbu. Kyynelten Sijaan je skladbou druhou a začíná jednoduchou klavírní melodií a jako v předešlé skladbě se postupně rozvíjí.Takto bych mohl charakterizovat každou skladbu zvlášť, struktura skladeb je v samotných začátcích skoro stejná, proto zde nebudu rozebírat jednotlivé stopy. Dvěma slovy bych vyjádřil jak na mě deska
působí. Dokonalost, hravost, jen se dotknout nedotknutelného, sáhnout si na duši a servat černé skvrny, kterých nebude málo.
KAUAN sázejí spíše na instrumentální projev, než na zpívaný. Řekl bych, že na aktuálním počinu je to tak 50:50, taky stojí za povšimnutí, že skladby jsou poskládané tak aby se střídal ruský a finský jazyk. První skladba je v ruštině, druhá ve finštině a atd.
Jasný a čistý zvuk, klavírní partie jsou nádherné, kytarové brnkačky smutné, zpěv čistý ve folkovém ražení. Objevují se zde i smyčcové nástroje, které vždy doladí celou skladbu a upraví tak její tvář. Co více si přát? Tietäjän Laulu je čisté nádherné album, které člověka v těžkých chvílích pohladí a v těch radostných nakopne do ještě většího štěstí (pokud je to vůbec možné).
Author: Orbb
Review
Friendhof
9/10
24.04.2009
Por fin me ha llegado a las manos el que considero uno de los mejoros álbumes que se han publicado en el 2008. Ellos se llaman Kauan y proceden de la Federación Rusa. Ya nos sorprendieron gratamente con su primer álbum “Lumikuuro” publicado en el 2007 por la misma discográfica. Anton Belov, lider de la banda, debe de ser un culo inquieto sin igual, ya que tiene numerosos proyectos musicales con gente muy dispar, toca en Helengard haciendo “Viking Metal”, en Strecosa un proyecto también muy atmosférico que tiene con la que debe de ser su novia, más otros proyectos que tienen bastante similitud con Kauan, todos igual de geniales e interesantes.
“Tietäjän Laulu” es la frase de título del álbum, mejorando el sonido del anterior de una manera muy notable. El estilo musical de Kauan es un Doom muy atmosférico, maduro y tranquilo con la omnipresencia de teclados e instrumentos acústicos como el violín, guitarras acústicas y pianos; en este álbum las voces guturales son casi erradicadas del todo para escucharse más clara y cristalina que nunca la voz de Anton Belov, que quitando el violín, hace todo en la banda, ya que el resto de los músicos son todos invitados, y aportan intrumentos tan dispares como: voces y violines adicionales, saxofones, cello, canto bifónico y más teclados. Los temas del álbum van emparejados de dos en dos formando 3 secciones separadas por momentos atmosféricos cantados con la técnica del canto bifónico gutural, lo que le da un conjunto mucho más conceptual que el anterior álbum. Sus temas te inundan y te sumergen en aguas melancólicas donde los sueños se hacen sólidos y palpables. La música de este dueto es asombrosamente profunda y cautivadora.
Pese a que este álbum no tiene unas composiciones tan pegadizas como el anterior, Kauan se han superado, y para mí desde luego se han consagrado. “Adult Oriented Doom” de gran elegancia y estética. Espero que pronto les llegue el reconocimiento que se merecen.
Author: Azathoth
Review
Metalrage
8.5/10
27.02.2009
After the release of their first full length Lumikuuro, Kauan became known as a black metal band with a lot of focus on the keys. Well, the keys are still present, in a more moderate way, but I wouldn’t necessarily call this piece of work black metal. Doom would be the best word to describe Tietäjän Laulu, but there are some obvious folk influences as well. It’s hard for me to place these influences which, among other elements, consist of samples that seem to be derived from a tribe of some sort. My incapability of placing these samples might have something to do with me not speaking Russian. Basically, I don’t know what the hell these guys are talking about.
Anton Belov is more or less responsible for this new release and I must compliment him. Being labelled doom, doesn’t automatically mean that the album is dull to listen to, on the contrary! There are a lot of session musicians included on Tietäjän Laulu, which keeps the music diverse. The album opens with the song ‘Buecmo Ciëz’, which is a mostly acoustic song wherein the violin plays an important role. After a minute or five an electric guitar is added and combined with the acoustic sound. Melodies are repeated often and it’s hard to distinguish one song from another, not because they all sound alike, only because they compliment each other very well.
The third song ‘Pesnja Mamepi’ begins with one of the tribal samples, which is a shame, because this kind of music doesn’t need additions like that. Fortunately, Kauan makes it up with the following duet between piano and violin, which gives me shivers. Compared to the other tracks, this song focuses a lot on the clean vocals with its two voices. I noticed that it more or less has the same structure as the first song; after a few minutes the electric guitar is adjoined.
It’s amazing how something this beautiful can be so dark and overwhelmed with sorrow. This album can and will be appreciated by a lot of people preferring different genres, because the atmosphere is such an important aspect; an aspect that will speak to a lot of different people. I truly recommend to at least give Tietäjän Laulu by Kauan a try.
Author: Kaar
Review
Metal Revievs
8.2/10
Russian duo Kauan explore the melodic side of depressive music here on their band’s second full-length. With wonderful use of Neofolk influences, especially on acoustic-guitar-and-violin opener Instead Of Tears, the band make simply beautiful music that will appeal as much to the Post-Rock crowd as it does the Doomsters. In fact, there are so few actual riffs present that I hesitate to dub this Metal at all much of the time; bar the rare late-Burzum styled ambience of a fuzzy riff, this focuses fully on the interplay between Anton Belov’s guitars and keyboards and Lyubov Mushnikova’s violin. It’s like a cross between Sigur Rós and an ambient Funeral Doom group with the emphasis firmly on the former, although there are moments which turn their attention from melancholy to being subtly ominous; the latter part of Kyynelten Sijaan does this, as does the surprisingly dark throat-singing that opens Mother’s Song and Transparent Flower. These moments never last long, however, and indeed, the only growls present on the album are so rare as to be practically unnoticeable – on the longest track, for example, the twelve-minute Äidin Laulu, they’re gone before you notice them as the track goes on to sound like a Neofolk version of Ozzric Tentacles, weird keyboard noises mixing with hand percussion and group-sung vocals.
Although I’ve not heard it, Kauan’s previous album Lumikuuro is apparently more Black Metal-influenced, and if the band are moving away from Metal towards an expansive, Tenhi-esque folk sound (Kauan was the title of that band’s debut album, fans will be pleased to note) then they have very little territory left to travel! Of the Neofolk that I have heard in my limited forays into the fascinating genre, they rarely sound more pastoral than this, the lush depictions of natural landscapes here simply gorgeous. It’s a pleasant, folk-strewn horizon, which even has two guest members playing the buben (tambourine) and duda (Hungarian bagpipe) but it can sometimes feel that the aural mountains and valleys that the best Neofolk bands use as inspiration in their music are lacking slightly. Yet Tietäjän Laulu is somehow a good album; despite lacking those peaks and troughs there is a great deal of emotion present. The gentle vocals and delicate piano of Mother’s Song especially are wistful and longing, as well as the aforementioned wonderfully evocative usage of keyboard melodies on Äidin Laulu. It’s interesting to note that despite being a Russian band a good deal of the lyrics are in Finnish, something exceedingly rare as far as I can tell with my limited knowledge of the two countries’ history. Although frontman Anton is apparently quite young, he has created an interesting, mature sound that is as graceful as it is melodic; Kauan should have no problem finding a fanbase with releases as good as this.
Author: Zadok
Review
Metal District
8/10
13.08.2009
Eine russische Band habe ich vor mir liegen, KAUAN. Einst wohl Black Metal und Folk mischend durch die dunklen russischen Wälder gerumpelt, haben sie sich nunmehr, wohl schon auf ihrem ersten, mir nicht bekannten Album, einer sehr intensiven, atmosphärischen Mixtur aus tieftraurigem Folk, elegischem Bombastrock, dazu etwas Gothic und Doom gewidmet, die es in sich hat.
Die Texte sind in russisch und finnisch, obwohl kein einziger Finne mitspielt, weiß also der Teufel warum. Egal, man versteht als durchschnittlicher Mitteleuropäer ohnehin nichts. Die Musik an sich ist so bildschön und zutiefst melancholisch, man leidet förmlich mit der Band mit. Da sind schwelgerische Parts, auf die eher minimalistischere, sparsam instrumentierte Augenblicke folgen. Ein brummelnder, tiefer melodischer Gesang, ein paar Keifer und Grunts hier und dort. Die üblichen Zutaten.
Diese Musik klingt, als würden MY DYING BRIDE einen auf PINK FLOYD während der mittleren 70er machen wollen, um mal einen Vergleich ranzuziehen. Die Musik fällt nicht durch direkte Brutalität auf, sie überrollt den Hörer sanften Wellen am Strand gleich und lässt ihn in ihre Tiefe gleiten. Der Sound ist gut, das Spiel der Herrschaften solide, nicht aufregend. Es erwarten einen keinerlei aufregende Abfahrten, alles ist freundlich und schön, wie gesagt, tieftraurig dazu, kaum in Bewegung. Ein paar wenige Momente haben einen kämpferischen, paganistischen Folkgeist, ein paar verzerrte Gitarren bringen mehr Wucht und ein paar betörende Synthesizermelodien reißen Dich in eine unheimliche Traumwelt.
Wer es also stets wild braucht, der kann diese Platte abschreiben. Sie ist ein Hörgenuss für die ruhigeren Momente und wenn auch so direkt kein kommender Klassiker auf jeden Fall eine gute, für Freunde langsamer, düsterer Musik empfehlenswerte Scheibe.
Author: SirLordDoom
Review
Deafsparrow
4/5
24.08.2009
The trio Kauan come from Chelyabinsk and plays pretty romantic folk and spacey doom metal. There is a girl in the ranks, but that doesn’t mean that these dudes go all soft and cheesy on us. Sure, the gothic value is here and yeah, some of the choruses sound like they come from morbid angels, plus there is plenty of piano and a very heavy shoegaze vibe, but there are also black metal vocals and a lot of distortion. Lumikuuro (2007) is Kauan’s first album and despite the previous description of their sound, they do not sound like a senseless amalgamation of genres. Songs likes “Savu” are concise and direct, elaborate and lush, with a nice balance between the heaviness of a dumbed down guitar chord and the pastoral imagery of nicely layered keyboard programming. Kauan scores points by not obsessing over the vocals, which seems to be their weakness. Lumikuuro is largely an instrumental record which helps build its mystic effectively.
Review
Shapeless Zine
7.5/10
Mart 2009
Un anno fa, circa, mi era capitato tra le mani un interessante progetto proveniente dalla Russia chiamato Kauan. Non sapevo nulla di loro e anche in rete le notizie che circolavano erano centellinate, ma la musica mi aveva convinto parecchio: il folk doom di questa band era ancora un po’ acerbo, ma mostrava giа un’eleganza che lasciava ben sperare per il futuro. Adesso finalmente ho la possibilitа di parlarvi del seguito di “Lumikuuro”, l’album che trovate giа recensito qui su Shapeless.
Iniziamo giusto con qualche accenno biografico, perchй adesso il gruppo ha una pagina MySpace e quindi abbiamo qualche notizia in piщ su di loro: la band nasce nel 2005 per mano di Anton Belov (voce, chitarra, tastiere e programmazione) a cui si affianca la violinista Lubov Mushnikova. Al tempo di “Lumikuuro” nel gruppo c’era anche Alexander Borovih alla voce, ma il cantante ha lasciato il gruppo prima delle registrazioni di questo “Tietäjän Laulu”. Oltre ai due membri originali del gruppo, poi, troviamo alcuni ospiti che si occupano delle voci, delle tastiere, del pianoforte e della duda (che se non sbaglio и una specie di cornamusa).
Bene, arriviamo quindi alle canzoni di “Tietäjän Laulu”, su cui puntavo moltissimo. Nella recensione di “Lumikuuro”, infatti, sostenevo che il gruppo fosse riuscito in alcuni pezzi a creare dei veri capolavori, ma in altre occasioni, invece, non era riuscito a focalizzare l’indiscusso talento. Ero curioso, quindi, di vedere se le cose sarebbero cambiate con il nuovo album e devo dire che, in effetti, c’и stata sicuramente un’evoluzione nel sound del gruppo.
Il precedente lavoro, infatti, era diviso in due parti, una elettrica ed una acustica, con la qualitа della composizione che pendeva nettamente verso questa seconda componente. Questo nuovo album, invece, и ancora suddiviso, questa volta in tre parti formate da due brani ciascuna, ma mostra una unitа stilistica maggiore, che riesce a fondere con omogeneitа il folk e il doom. La prima sezione a mio parere и nettamente la migliore: il primo brano, di cui non vi scrivo il titolo perchй и in cirillico, mette in mostra ottimamente le caratteristiche piщ vicine alla tradizione russa, con una introduzione composta da una strana voce gutturale, con quel timbro sciamanico cosм affascinante, e poi si svolge in un canto in lingua madre supportato da una melodia antica e triste che rende il tutto avvolgente e cullante.
“Kyynelten Sijaan”, invece, и un lungo pezzo strumentale di quasi dieci minuti in cui gli strumenti si intrecciano in trame di grande malinconia, che accarezzano l’ascoltatore e lo lasciano alla deriva in un mare di emozioni intense e profonde. Assolutamente egregio l’uso dei vari strumenti, che si intrecciano tra percussioni lontane, violini e tastiere che ricamano con dolcezza e un pianoforte sempre presente ma mai invadente.
Anche la seconda coppia di brani inizia con una canzone in russo: l’atmosfera и sempre triste e romantica, con il pianoforte in primo piano, una sezione ritmica leggera e un tappeto di tastiere. Sicuramente un buon brano ma meno affascinante dei due precedenti. “Äidin Laulu”, invece, и la composizione piщ lunga del CD, con i suoi dodici minuti di durata. Si tratta di un pezzo sfaccettato, piщ dinamico dei precedenti con il suo mutare forma ed atmosfere: si passa da momenti piщ elettrici a cori oscuri in russo, come di celebranti di un rito arcano; poi ancora passaggi romantici di violino e addirittura una voce in screaming che riecheggia nelle radici funeral doom del gruppo. Decisamente un passo avanti rispetto al brano precedente.
La terza parte del CD, invece, и quella che mi ha convinto di meno: un altro brano in russo, ipnotico e ossessivo, con le tastiere ad imitare un vecchio carillon и affascinante, ma musicalmente stanca un po’ troppo con i suoi otto minuti di durata. Nonostante questo devo ammettere che i passaggi con la voce in screaming e queste tastiere insistenti hanno un che di sinistro e malsano. “Orkidea”, un altro brano che si aggira intorno ai dieci minuti, riprende un po’ tutte le caratteristiche citate, ma poi mi pare che si perda un po’ per strada, senza aggiungere niente di nuovo a quanto fatto dal gruppo finora.
Insomma, tuttora sono combattuto sul giudizio da dare ai Kauan: la loro musica mi piace e questo и innegabile; allo stesso tempo, perт, ho sempre la sensazione che questa band componga degli album che non rendono giustizia alle loro abilitа. Sempre ad un passo dal comporre l’album della loro vita, che perт tarda ad arrivare.
Author: Danny Boodman
Review
The Metal Observer
7.5/10
03.03.2008
Well, clearly, when a band takes their name from a TENHI album, sounds like TENHI and VIIKATE, and sing in Finnish, of course that band will hail from…Chelyabinsk, Russia? Guh-what? That’s even the wrong side of the Urals. Is this Mari or something?
Okay, so KAUAN was founded in 2005 by Anton Belov, vocalist, guitarist, keyboardist, and programmer. The line-up changed around him a few times before he stuck with keyboardist/backing vocalist Artur Andriasyan (though Andriasyan seems to have left since this release). Finally, violinist Lyubov Mushnikova joined shortly before the recording of “Lumikuuro.” The band has kept themselves busy; “Lumikuuro” was released in August and a new album, “Tietдjдn Laulu,” is set to drop in early 2008 (probably will have by the time this gets published).
I think it’s pretty telling that the band already has another album coming out so quickly. “Lumikuuro” is definitely a debut album and sounds like some very early material, probably written in the group’s nascent years while the more refined material will be forthcoming. Like a lot of debut albums, this is pretty rough around the edges. Fortunately, there’s also a lot of good ideas and really solid material. The atmosphere, for one, is spot on. KAUAN has nailed that morose, understated style that has served the aforementioned Finns so well. Though they have a noticeable Folk influence (especially thanks to Mushnikova), they are also heavier than the other two groups, with faster riffs and some Blackened shrieks. It’s all in moderation, though, as the songs vary between the more ambient passages and its heavier parts. It’s some really good, affecting stuff.
Still, I already mentioned that it has the pitfalls of a debut album. For all the quality material, the band also suffers from a lack of it. Songs are often overlong or riffs repeated one too many times. But it’s the normal sort of thing that you get from a band’s debut album. Hopefully Belov and co. will be able to tighten their writing, which could make their future releases essential acquisitions. Still, “Lumikuuro” is worth your time if you’re a fan of Finnish-style melancholy.
Author: Keith
Review
Imperiumi
6.5/10
17.02.2009
Paperilla Venäjän Kauan on koko lailla maailman parhaalta kuulostava yhtye; bändi kun yhdistelee Tenhin alkuaikojen ja Anatheman Alternative 4 -levyn tapaisia vaikutteita. Lienee sanomattakin selvää, että Tenhin debyytti – nimeltään luonnollisesti Kauan – sekä mainittu Anathema-albumi sijoittuvat varsin korkealle omalla kaikkien aikojen parhaat levyt -listallani. Valitettavasti lienee myös itsestäänselvää, ettei venäläisten kakkosalbumi voi ikimaailmassa – tai ainakaan minun maailmassani – yltää niihin odotuksiin, joita moiset vertailut sille asettavat. Tietäjän Laulu on siitä huolimatta verrattain mielenkiintoinen albumi.
Jatketaan tositarinalla. Eräs Kauan-yhtyeen jäsen otti taannoin yhteyttä erääseen suomalaiseen folk/pop-bändiin. Hän aloitti kehumalla varovaisesti yhtyeen musiikkia, mutta jatkoi sitten melko arvostelevaan sävyyn ihmetellen, miksi tämä suomalainen bändi ei esittänyt musiikkiaan suomen kielellä, vaan englanniksi. Anekdootin hauskuus piilee siinä, että reilusti yli puolet Kauan-yhtyeen tähän mennessä julkaistuista biiseistä on suomenkielisiä. Liekö sanonta, jossa suositellaan peiliin katsomista, tuttu näille venäläismuusikoille?
Biisit kuten Pesnja Materi ovat varmasti lähempänä Tenhiä kuin minkään toisen bändin tuotokset, mutta valitettavasti parhaimmillaankin vain hyvä kopio ei voi ikinä yltää alkuperäisen tasolle. Jos ei huomioida biisin lopussa kuultavaa death/doom-fiilistelyä, muistuttaa se huomattavan paljon Tenhin hienoa Kielo-kappaletta. Avausraita Vmesto Slez lienee Orkidea-päätösraidan ohella levyn omaperäisin – tai paremmin sanottuna vaikutteet hieman hienovaraisemmin esittelevä – kappale, jonka viulumelodiat voisivat kieltämättä olla Alternative 4:ltä. Niin Pesnja Materissa, Vmesto Slezissa kuin Prozrachni Cvetokissa kuultavat, rehellisesti sanottuna erittäin pseudosti shamanistiset kurkkulaulut ja patarummut ovat puolestaan lähes täysin irrallisia muusta kappaleesta.
Tällaiset ratkaisut herättävät kysymyksen, onko yhtyeen tarkoitus kuulostaa mahdollisimman paljon idoliltaan vai ainoastaan mahdollisimman hyvältä. Valitettavasti nämä kaksi sulkevat joskus toisensa pois. Äidin Laulu on levyn metallisin veisu ja sisältää jopa örinälaulua, joka luo kappaleeseen sen aiheeseen nähden varsin ronskin kontrastin. Muutenkaan biisin ajoittainen Shape of Despair -henkinen death/doom-ristiveto ei kuulosta täysin luontevalta osalta kappaletta, eikä taatusti myöskään sulaudu albumikokonaisuuteen. Tällaiset tyylirikot ovat oman identiteetin puutteen ohella omiaan pudottamaan levyn arvosanaa, vaikka sävellykset onkin suurimmaksi osaksi toteutettu tyylillä ja taidolla. Toisaalta bändillä ei ole myöskään sitä jumalaista nyanssien ja draaman kaaren luomis- ja hahmotuskykyä, jonka sekä Tenhi että Anathema omaavat. Kauan antaa kuuntelijalle runsaasti kauniita ja herkkiä hetkiä, mutta kokonaiskuva jää vielä tarkoituksettoman utuiseksi ja monin paikoin pirstaleiseksi.
Author: Antti Korpinen
Review
metal.de
6/10
27.01.2009
Aus den Weiten des Ural kommt mit KAUAN ein Duo, das sich mit seinen Klangwelten so sehr in der Nähe von TENHI verortet, dass es nicht nur den Bandnamen der ersten CD der Finnen entlehnt hat, sondern gleich einen Teil der Texte auf Finnisch verfasst. Vor gut einem Jahr erschien das Debütalbum von KAUAN, “Lumikuuro”, das die genannten Einflüssen teilweise mit Metal-Klängen verband, weswegen für die Beschreibung der Musik die Namen SHAPE OF DESPAIR, AGALLOCH oder EMPYRIUM fielen.
Knapp ein Jahr später liegt mit “Tietäjän Laulu” das Zweitwerk der Russen vor, und darin werden jene metallischen Einflüsse auf wenige Passagen beschränkt. Stattdessen überträgt das Duo Anton Belov (Gesang, Gitarre, Keys) und Lubov Mushnikova (Geige) Naturerfahrungen in ruhige, feinsinnige und mystische Klangwelten. Hinzu kommen immer wieder dramatischere Momente, wenn Belov seine Stimme hebt, begleitet von einem dezenten Chor. Durchaus stimmig, auch wenn sich mir die teils russischen, teils finnischen Texte mangels Übersetzung nicht erschließen: So klingt Musik, die erschaffen wird, wenn der Sommer nur kurz währt und der Winter kalt und unbarmherzig ist.
Dabei folgen die sechs Stücke nicht einem geraden Weg: Das eröffnende “Vmesto Slez” beginnt zunächst mit Schamanentrommeln und sonorem Summen, um nach einer Minute aprupt in ein gleichsam sanftes wie melancholischens Lied überzugehen, das von gezupften Gitarren getragen wird und erst spät von Schlagzeug und Geigenklängen begleitet wird. Nach gut fünf Minuten folgt eine erneute Kehrtwendung, wenn plötzlich elektronische Klänge die aufgebaute Stimmung durchbrechen. Im instrumentalen “Kyynelten Sijaan” herrscht zunächst das harmonische Zusammenspiel von gezupfter Akustikgitarren und Geige vor, die von einem langsamen Schlagzeug und dezent verzerrten Gitarren begleitet werden, bevor sich Klavierklänge hinzugesellen. “Pesnja Materi” wiederum beginnt mit einem Schamanentrommel-Intermezzo, um danach Platz zu machen für Geigen, Klavier und die Stimme Belovs, die immer wieder von einem dezenten Chor untermalt wird. Auch dieses Stück erfährt eine Wendung, als plötzlich eine verzerrte Gitarre ein Metalriff vom Stapel lässt, das sich nicht so recht zum Rest fügen möchte. Das zentrale “Aidin Laulu” schließlich erinnert nicht unwesentlich an DECORYAH, ist es doch durch verzerrte Gitarren und Heisergesang etwas metallischer als die restlichen Stücke gehalten.
“Tietäjän Laulu” hat immer wieder große Momente. Allerdings steht die angesprochene Fragmentierung der Songs einem sich aufbauenden Fluss entgegen: Wer sich treiben lassen möchte, wird bisweilen von jäh auftauchenden Felsen überrascht. Zudem erreichen KAUAN nicht die Tiefe von TENHI, deren größtes Vermögen es ist, durch ein Minimum an technischem Einsatz den Raum zwischen den Tönen hörbar zu machen: Bei den Finnen beginnen die Klänge zu atmen, vibrieren und pulsieren, wohingegen KAUAN bisweilen zu viel und zu dick auftragen – bei mir führt das auf halber Strecke zu einer Übersättigung. Wen aber das Sehnsüchtige und Schwärmerische in KAUANs Musik nicht abschreckt, sollte auf jeden Fall in “Tietäjän Laulu” reinhören.
Author: Eckart
Review
Atlantis Tales
10/10
После первой работы челябинцев KAUAN “Luminkuuro”, чего скрывать, второй альбом ожидался с нетерпением. И вот, в самом конце 2008 года, вновь на BadMoodMan Music, свет увидел альбом “Tietajan Laulu”. Сразу остановимся на оформлении, которое еще до прослушивания диска, настроило на то, что в руках не рядовой альбом – digipack с восьмистраничным буклетом и диск с золотой рабочей поверхностью. Итак, диск заряжен и нажата кнопка Play… Полился атмосферный ambient/art rock/doom metal с обволакивающим, спокойным вокалом Антона Белова, с мягкими гитарными переборами и глубокими партиями клавишных и скрипки. Ближе к середине альбома влияние метала стало ощущаться сильнее – первые минуты Aidin Laulu оказались наиболее близкими к звучанию первого альбома. На “Tietajan Laulu” метал, как жанр, стал вспомогательным элементом – не переходя к прямым сравнениям, потому как в случае столь оригинального материала, они были бы все равно ущербными, можно сказать, что между первым и вторым альбомом KAUAN произошли похожие метаморфозы, как у ANATHEMA между “Serenades” и “Silent Enigma”. Можно вспомнить, что одной из основных особенностей команды перед выходом дебютного альбома называлась лирика, написанная на финском языке. На втором альбоме лирика была поровну (по три композиции) поделена между русским языком и финским и по части русскоязычной лирики можно отметить то, что она просто отличная. Шесть композиций, длящихся более 50 минут, влюбляют в эту музыку и заставляют слушать ее вновь и вновь…
Author: Atlantis
Review
Diztorted
05.04.2009
Три мысли приходят на ум, при прослушивании очередного творения молодого гениального юноши (и целой когорты приглашенных музыкантов) с …Урала:
1. «Спокойствие, только спокойствие!»
2. «Чую, финским духом пахнет!»
3. «Где-то тут пробегали Tenhi»?
Да, меланхоличное спокойствие – превалирующая эмоциональная составляющая на протяжении всего альбома. Совсем не экстравагантные, не затейливые или цепляющие, не звучащие потом в голове четкие партии мы слышим тут. Ровным спокойным, чуть журчащим потоком льются неоклассические пассажи клавиш различных оттенков. Отстраненно декламирует или напевает (весьма не плохо) что-то на финском и русском в соотношении 50/50 вокал. Иногда гудит в отдалении думообразная гитара и также по-думстерски мерно отстукивает ударка (сказывается недавнее doom-стерское прошлое). Все это можно слушать много-много раз без напряга, без назойливого повтора мелодических конструкций как звуки природы. И при этом напрочь отсутствует чувство музыкальной жвачки и перемалывания из пустого в порожнее, что, несомненно, заслуга коллектива.
Название альбома на финском языке, половина песен не только зовутся, но и поются на могучем и тягучем. Но, как известно, юноша Антон Белов как минимум территориально далек от северных широт Suomi. По его словам, этот язык использован им в творчестве в силу его (языка) мелодичного звучания. Что ж, звучат песни в исполнении Kauan на финском языке очень даже приятно. Однако, как известно, сначала было Слово, а не звук или мычание…
Ну, и про аналогии. Не буду оригинален, если скажу, что данная музыка навеяла мне воспоминания об известном dark-neo-folk коллективе Tenhi всё с того же Suomi. Аналогии мои весьма образны и относятся к атмосфере и стилистике данной музыки, никак повторов и, что не маловажно, самоповторов, я не заметил.
Хочется сказать пару слов о русскоязычной половине текстов альбома (про другую у финнов лучше получится). Слова весьма гармонично ложатся на музыку, рифмы не банальны, обороты – скорее красивы. Но смысл периодически ускользает за неясностью хода повествования. Местами это отдает мистицизмом и шаманизмом, что усиливается попыткой горлового пения и обложкой альбома про существа из Тонкого мира. Но общее ощущение – красиво.
Удачный альбом, удачный релиз. Желаю коллективу Kauan продолжения достойно начатого пути!
Author: Valentii
Review
Metal Library
4/5
28.03.2010
Первый релиз наших финскоязычных самородков в достаточной мере опровергает множественное мнение, что дебютные альбомы команд, относящихся к doom и смежным стилям, являются непререкаемо самыми сильными в дискографиях. Ныне, бесплодно пытаясь найти еще странички в скупом двухстраничном буклете, я слышал все их будущее творчество, от вышеозначенного года, вплоть по сейчас: альбом на хорошем уровне, но лучше… увольте – нет. Считайте этот абзац вступлением и эпилогом, которого в этой рецензии нет.
Вплавленный в каркас из black-doom, впитавшего все художественные находки прошлых и действующих лидеров художественного пейзажного сложения – Empyrium, Agalloch, In The Woods… (и прочих – тут действует совокупная общность), образ финских acoustic folk романтиков, вновь подобранных маленькой группой (Tenhi, Nest, и подобные), предстает лишь первым шагом на пути к гармонии души и музыкального содержания. Гармония вне сомнения достигнута на двух последующих релизах, а здесь, для дебютного шага, просто очень удачно получилась, но не без изъянов. Во-первых, сами напоминания настолько недвусмысленны и в инструментальном и в вокальном планах, что самостоятельность восхитительных мелодий признать нельзя – они еще не совершеннолетние дети красоты. Во-вторых, местами слышны огрехи качества записи, на которые при содержании конечно можно делать значительные скидки, но (особенно во второй части альбома), к примеру, программированные ударные уж больно явно выпирают в жизненное пространство альбома. Ну и последнее – как мне показалось, именно здесь пример полета мастерства. Музыка, определенная в шаткие, но рамки даже пары скрещенных металических стилей никак не может достойно взмахнуть крылом, одним, вторым, застаивается и начинает грустить по ходу пьесы.
Я сужу просто по уровню того же исполнителя, в дальнейшем, и в этом мое преимущество и ошибка, вероятно – услышь я диск “Lumikuuro” раньше, чем два последующих, скорее всего, я бы присоединил свой глас к когортам, падших ниц, перед талантом нашего соотечественника. Но сейчас мне все более странно слышать, находящихся уже в таком же положении, как я, которые провозглашают необходимость возврата к металическим корням музыки. Поверьте, найдется еще много исполнителей, которые наполнять пустоту, образовавшуюся после выхода из этого пространства, данного носителя идей.
Композиционно стоит отметить трагическое и нежное одновременно сочетание невесомой легкости клавишных партий, текущих весенними ручьями, капелью падающих на клавиши инструментов, и воспаряющих обрезками тумана над едва движимой гладью воды фоновых клавиш и тревожными, иногда даже излишне тяжелыми, давящими приблекованными риффами, то слегка подрагивающими в своем нервном тремоло, а то черепицей кладущими ноты зажатых аккордов друг на друга. Ко всему этому прибавляется отчетливо похожий на Tenhi, прононосный чистый вокал, со, словно зажатыми между пальцами связками и блековый скрим, делящие на этом диске партии пополам. Синтез двух разнородных ощущений дает красивую, эстетичную картину мира “Lumikuuro”, дополняемую еще и скрипкой, подсознательно, но твердо вползающей в построения и фарширующей слух добавками эстетики. За циферкой II, находятся две композиции с более спокойным характером акустических вещей, слух на которых нам ласкает более чем уместный, саксофон, замечательно вписывающийся в композиции, что в еще большей степени, просто-таки не прилично, указательным пальцем, тыкает в программированные ударные, слышные при этом еще отчетливей. Вторая композиция русскоязычная, чего вы не заметите, пока не вслушаетесь – тоже не самый лучший «
расклад.
Author: Maliceth aka Алк.
Review
Metalfan.nl
7.3/10
27.05.2010
Het zal menigeen, net als mij, regelmatig overkomen dat je een band niet gelijk vanaf het eerste album ontdekt. Dit overkwam mij bijvoorbeeld bij Kauan. Gisteren echter, kreeg ik tot mijn grote verbazing de voorlaatste cd van Kauan ter review. En dat terwijl ik hun laatste schijf al een paar maanden terug heb beschreven. Lichtelijk verward plaatste ik dus daarnet de op een na nieuwste plaat van Kauan, Tietäjän Laulu in mijn cd-speler om er alsnog een stukje over te schrijven.
Tietäjän Laulu dus. In het Fins betekent het zoiets als ‘het lied van de profeet’. Van voorspellende krachten mag deze schijf inderdaad wel beticht worden. De zes nummers tellende schijf bevat uitgerekte nummers waarvan de kortste maar liefst zes minuten. Daarmee past deze schijf chronologisch zeer goed tussen het vorige album Lumikuuro (waar nog heel wat nummers van ‘normale’ lengte op staan) en het laatste Aava Tuulen Maa dat (op de intro van vijf minuten na) voorzien is van tracks die allemaal over de tien minuten klokken. Maar niet alleen qua songlengte is Tietäjän Laulu een overgangsalbum te noemen.
Ook op muzikaal vlak is er een ontwikkeling waar te nemen. Als je de drie albums in volgorde naast elkaar legt, is Kauan namelijk geleidelijk minder black metal gaan maken en is de band zich meer gaan richten op lichtvoetige ambient passages met klassieke invloeden. Zweverige dromerige muziek waarin regelmatig ruimte is voor de ietwat ielig klinkende piano en de trommelvliesstrelende viool. Lichtjes op de achtergrond verschijnt dan af en toe die scheurende black metalgitaar en hoewel de vocalen meestal te omschrijven zijn als rustig gesproken folkachtige stemmen, bevindt zich op deze plaat onder andere in het nummer Prozrachni Cvetok ook nog wat gegrunt in traditionele black metalstijl. Ook hier overigens in traaglogge, ‘gesproken’ vorm.
Terugkomend op de titel van deze schijf is er duidelijk sprake van een voorspelling van de opvolger. Een opmars naar wat we thans kennen onder de naam Aava Tuulen Maa. Tietäjän Laulu scoort dan ook niet hetzelfde hoge cijfer als ik aan de opvolger gaf. Het is echter wel een relaxte schijf en zeker voor diegenen die interesse hebben in het ontwikkelingsproces van deze band, is deze schijf een must.
Author: Wouter