Review
Metalstorm
8.7/10
15.06.2009

Kauan is a relatively young band hailing from the steppes of Russia, and Lumikuuro is their debut. The band is comprised of Anton Belov, who plays every instrument except violin, which is helmed by Lubov Mushnikova. Kauan plays a really innovative type of neofolk/folk-doom, reminiscent of Empyrium, Uaral, and the like. Thankfully this genre is still so vast that Kauan’s style is still completely independent of the aforementioned bands.

Lumikuuro begins very timidly, with “Alku” being comprised of light piano and ambient reverberations in the background. While this is not exactly indicative of the rest of the sound to come from this album, it does foreshadow that much of the album will be of a slower tempo, even the heavier, more “metal” parts of it.

The piano work of Anton Belov drives much of the entirety of this album, and is the focal point for many of the songs. One excellent thing that he manages to do is to seamlessly move from mood and tempo while maintaining the listener’s attention and keeping each song together as uniform works instead of making them scattered chunks of heavy or ambient sounds. He achieves this by preserving some piano riffs through both heavy and soft parts of the songs which is especially noticeable in “Aamu Ja Kaste”, “Lumikuuro”, and “Koivun Ela”.

As far as musicianship goes, Anton seems comfortable in pretty much any style. He has a very solid deep singing voice as well as a very unique lower pitched black metal vocal style, which he uses more predominantly during the heavier parts but also includes in some of the folkier parts as well. Lyrically, the songs are very naturalistic, but I have read that Belov wanted the lyrics to be ignored and to instead take the vocals as just another instrument in his musical arsenal. Additionally, he is adept at composing ambient pieces with guitar, piano, and Mushnikova’s violin. Unfortunately, when Belov does play the more blackened side of Kauan’s music, he does so with far less technique compared with his softer creations; his drumming occasionally is off beat while his guitar work is very basic. This sort of cheapens the sound of the album, as it constantly shifts from good folk-doom to only above average blackened folk.

However, it is extremely interesting to hear how much influence jazz has on this album. During the softer interludes on “Aamu Ja Kaste” the guitar work is clearly jazz/blues inspired while on the “Syleily Sumu” songs there is a heavy focus on saxophone, which instantly brings to mind [band]Ulver[/band']s Perdition City.

All in all, Kauan’s debut Lumikuuro is very excellent even if it does falter a few times as far as musicianship goes. This band shows a ton of promise both for their own musical prowess as well as the slowly growing genres of Neofolk and Folk-Doom. Unfortunately though, Kauan remains rather unknown, and instead are a diamond lost in the vast Russian Taiga.

Author: Marcus

Review
Friendhof
10/10
29.11.2007

Desde Cheliabinsk, Rusia nos llega el espléndido debut de este terceto llamada “Kauan” existente desde el 2005. La música de “Kauan” es muy particular, es un “Doom” elegante ambiental y lento, cargado de emotividad. El uso de multitud de instrumentos como el piano, sintetizadores, flauta, guitarra eléctrica y acústica, violín, cello, voz desgarrada típica del “Black Metal”, coros limpios y saxofón, le dan una riqueza extraordinaria, un aire majestuoso y solemne. Con lo que consiguen un sonido único.
La portada y el interior del booklet tienen retratos impresionistas y ligeramente minimalistas, al igual que su música.
El álbum consta de dos partes. La primera son los 6 primeros temas, y la segunda tiene los dos restantes. En total unos 43 minutos de evasión terrenal.
Al no incluirse las letras en el CD, y encima al estar cantado en lengua rusa no nos enteramos de que hablan, por lo que nos vamos a centrar en lo musical.
Los temas están cuidadosamente compuestos y muy bien pensados. La labor compositiva y el nivel musical están a la altura.
Algunas partes pueden recordarnos a grupos como “Xasthur” por los ritmos lentos y oscuras melodías ambientales desgarradas, pero con un sonido profesional alejándonos del sonido sucio e impuro. Pero no todo es oscuro y tenebroso. En general la música de “Kauan” está cargada de belleza.
Los coros son espectaculares y le dan un aire épico que pueden recordar a “Windir” por nombrar a alguien, porque sería más típico relacionarlos con la música “New Age” o “Folk” con grupos como “Clannad”, o compositores como “Wim Mertens” que relacionarlos con algo extremo, incluso algunas melodías pueden sonar ligeramente a la música “Chill Out” (Crom me salve por decir esto). “Kauan” están por encima del “Doom Metal”. Su estilo es harto maduro y adulto.
Sería ridículo nombrar un tema por encima de los demás, ya que todos son estremecedores y espléndidos.
No os perdáis esta joya musical, sin duda si te gusta alguno de los grupos anteriormente mencionados, y te gusta soñar despierto, este álbum tomará buen lugar en tu estantería.

Author: Azathoth

Review
Kronos Mortus
9.5/10
27.11..2007

A Kauan 2005-ben alakult orosz doom zenekar, akiknek a zenéjük rendkívülien vonzó. Attól függetlenül, hogy nem Finnországból származnak, de a szöveg finnül készült. Számomra egy kicsit érdekes, de biztos látnak valami plusz dolgot abban, ha finnül készülnek a dalok. A lemez hallgatása közben olyan nagy nevek jutottak eszembe, mint a Tenhi, Empyrium nagyszerű munkássága. A legelső „Alku” szám, ami egyféle bevezetője az albumnak, egy lassú zongoramű, amit háttérben egy halk misztikus varázs fűszerez. Szép lassan átfolyik az „Aamu Ja Kaste”-hoz amiben előkerülnek a folkos elemek. A vokál kétféle hangból tevődik össze. Egy durvább károgós és egy dallamosabb elnyújtott tiszta hangból. A tempó közepesnek mondható, de helyenként egészen lassú, amit a zongora is sokszor végig kísér. Egy nagyon összeszokott csapat zenéjét hallhatjuk, legalább is nekem ez jön le a zenéről. Pedig a megalakulásuk nem olyan régre tehető. Nem tudom, de én úgy vagyok az orosz bandákkal, hogy szinte majdnem minden zenekar egyéni hangulatot rejt és szinte biztosra veszem, hogy megint egy újabb siker darabot hallhatunk. A dal vége felé, hasonlóan csendesül el ez a rendkívüli atmoszféra, ahogy a bevezető kezdődött.

Ezután egy-pár szoftosabb dobütéssel nyitja meg kapuit a harmadik dal, amiben egy fülbecsengő billentyűhang viszi a vezérfonalat. Majd kissé elhalkul minden és következik egy kisebb törés a zenében. Némileg megváltozik a hangulat, a tempó, előkerül egy nyersebb némileg keményebb zene. De az elején megismert billentyűjáték folyamatosan jelen van. Azért később előkerülnek a lágyabb Tenhire emlékeztető dallamok is. Nagyon változatos albumról beszélhetünk, millió apró hangot vehetünk észre, ami rendkívülien élvezetessé teszi a muzsikát. Engem már a lemez borítója is magával ragadott. Maximálisan hűen tükrözi a zenét; havas jeges táj, egy elhagyatott vidéken szétfagyott csónak, zúzmarás fák. A keményebb műfaj kedvelői is megtalálhatják a számukra elragadó élményt. Helyenként egészen nyers gitárok ütik fel a fejüket és az ének is ráspolyos akár egy dallamosabb black metal zenében. A hetedik dalban még szaxofonnal is kedveskednek, aztán előkerül a hegedű, gordonka és társai. Ez egy kicsit nyugisabb zene, akusztikus gitárral és mély melankóliával.

Engem nagyon lenyűgöz a Kauan teljesítménye. Talán a sokat emlegetett Tenhi zenéjét, ha összekeverjük a nyersebb Empyriummal akkor valami ilyesmit kapunk, de nagy-nagy egyéniség lakozik a zenében. Az utolsó dal is egy akusztikus zárótétel, ami méltóan zárja le ezt a lemezt a zongorával végig kísért hegedű. A billentyűnél egy érdekes váltakozó refrént figyelhetünk meg, ami jól megtekeri az egészet és hírtelen átvált újra a szokásos tempóba. Nagyon igényes és csodás harmóniáktól áradó zenét ismerhetsz meg, ha meghallgatod a Kauan legújabb albumát.

Author: NorthWar

Review
Pavillion 666
9/10
05.12.2007

Kauan, l’invitation au voyage.
Le facteur a déposé dans ma boite aux lettres un énième post provenant de Pavillon 666. C’est avec plaisir que j’ouvre l’enveloppe et découvre avec étonnement la blancheur d’un des cds. C’est bien la première fois que je reçois un album où les couleurs dominantes ne sont ni le noir ni le rouge. C’est dans les tons de blanc et de bleu, une fine composition à l’aquarelle, que Lumikuuro trouve ses allures. Présentant la chose, je décide de reporter l’écoute …

Tard dans la nuit, j’insère avec douceur ce cd dans un lecteur. Cet album qui apparaît déjà comme précieux et délicat s’ouvre avec une piste instrumentale, quelques simples notes de piano qui prennent pourtant une envergure inattendue. Lumikuuro, ‘lumineux’ en finnois, pose rapidement son ambiance et c’est parti pour 43 petites minutes de rêve. La musique oscille au fur et à mesure des compositions entre dark folk, black et doom metal. Inutile d’essayer de trouver un adjectif à ce que les trois musiciens produisent, ils puisent de différents univers tout ce qu’il y a de plus gracieux pour nous servir un chant onirique. Bientôt je n’ai plus la notion du temps et ne sais plus si je suis encore éveillée ou si j’ai sombré au pays de Morphée d’où cette exquise musique me chatouille les oreilles. Peu importe, pourvu que le trip dure encore … car s’est bien de ça dont il s’agit. Un trip que seuls des Blut Aus Nord ou Spektr avaient su m’apporter jusqu’à présent. Une ballade hors du temps, loin du grouillement du monde alentours, loin des sarcasmes de la vie. A cet instant je ne sais pas si une dose d’acide ou un quelconque autre hallucinogène est la cause de ce départ si soudain pour une contrée éloignée et abstraite. Le tout est de savoir garder les yeux clos. Techniques et production étant à la hauteur de l’originalité, rien ne vient m’échapper à l’odyssée de Lumikuuro. Trop vite cependant je me rends compte que c’est bien l’intro de l’album qui résonne de nouveau. Le voyage s’arrête ici.

Vibrant comme un chant merveilleux, à la croisée entre classique, jazz, folk, ambiant et doom, les musiciens inspirés mélangent des mondes éclectiques qui viennent s’additionner pour se faire magnifiquement l’amour. « Lumikuuro », cette toute première production du groupe russe Kauan, en surprendra plus d’un et séduira les fans du monde froid d’Alcest et de Tenhi. D’ailleurs, les fans de Tenhi l’auront peut-être remarqué, Kauan n’est autre que le nom du premier cd de Tenhi… Serait-ce alors pour pousser la ressemblance encore plus loin que Kauan exécute ses vocalises en finnois ? … L’album suivant est prévu pour mi 2008. Vous l’aurez compris, j’attends avec impatience la suite et espère que vous apprécierez autant que moi cette incroyable production.

Author: Decembre

Review
Diabolical Conquest
8.8/10
30.01.2008

For a Russian band, Kauan seem rather transfixed on Finland. Even past the band’s runic imagery and Finnish lyrics, I’m surprised the sounds contained on Lumikuuro didn’t come from just west of Russia. Difficult to categorize, these Finnophiles channel Agalloch, the symphonic melancholy of Empyrium, the blackened genre-bending gloom of Wyrd, a light hint of the key-laden doom of Shape of Despair, Scandinavian folk, with even some subtle blues and jazz elements surfacing in their acoustic songs.

Lumikuuro’s notes are strung together with a sense of gentle minimalism that favors tonal sensitivity to the bombast that this kind of music, with such eclectic instrumentation to boot, often entails. The synth ranges from an organic blur to crystalline and music box-esque, but aside from the Tales From the Thousand Lakes-era Amorphisesque kitsch jamming at the end of the song “Koivun Elama”, always serene and subdued. The rhythm section is, for the most part, unassumingly mid-paced. Vocally, Lumikuuro jumps from relaxed rasps to hushed crooning that brings to mind Moonsorrow’s less metal moments, while mellow, almost loungey breaks dominate much of the beginning of the album. Despite all this, Kauan manage to take what could easily be a sluggish, meandering endeavor and impart upon it enough diversity and dimension to make it captivating.

There are a few dark neofolk flourishes in vein of Tenhi in the form of the occasional sproingy jaw-harp bit and shrieking flute careening about the riffs, but Lumikuuro works best when it shrugs off the pretense of metal and allows these archaic instruments to assume a central role in the music. The sweeping violin passage at the beginning of the song “Syleily Sumu”, for example, facilitates an atmosphere not unlike that of a high-budget wuxia film. But at the same time, Kauan’s sonic canvas is distinctly modern. At the risk of dating a review for an album with appeal that will outlive this reference, the bubbly keyboard line in the title track almost reminded me of “Chocolate Rain,” that insanely catchy pop song with the internet cult following. Except it doesn’t make you want to suicide-bomb anything.

Only once in a blue moon do Kauan assert themselves as a metal band with the occasional commanding power chords, tremolo riffs and flurry of double-kick drums, but even the most metallic moments merely provide a gritty backdrop to sweeping synth coloration. The final two songs are completely devoid of electric guitar, with saxophones, folky violin & cello scratching, and the omnipresent piano taking the stage, but the album’s so deliberately paced, you probably won’t even notice the change if you’re not paying strict attention — an arduous task, as music this calming tends to reflect scrutiny.

Highly recommended.

Author: Travis

Review
Metal1
8.5/10

Vor einigen Wochen: Klein Robin erwartet nichts Böses, da flattert ein verdächtiger blauer Umschlag ins Haus. Kyrillische Buchstaben darauf bescherten mir einige Verwirrung, konnte ich mich doch nicht entsinnen, etwas von einer Amazon-Lieferstellenauslagerung nach Russland gehört zu haben. Als ich das tütenartige Behältnis dann öffnete, löste sich das Rätsel: Die beim russischen Doom-Label Solitude Productions unter Vertrag stehenden Holländer von Heavy Lord hatten mir eine Promo ihres neuen Albums zugesagt, die dann einige Monate zu mir brauchte. Solitude-Mann Ilya nutzte die Gelegenheit und versorgte mich mit diesem und später einem zweiten Umschlag mit so vielen CDs, dass mittlerweile wohl die Hälfte aller bei Solitude erschienenen Alben durch meine Hände gegangen ist.

Darunter befand sich auch dieses Scheibchen: Das Debüt der Chelyabinsker KAUAN, zweier Russen, die sich finnische Lyrik zu eigen gemacht haben und diese in ein traumhaft schönes Akustikgewand kleiden. Ja, hier will ich tatsächlich einmal gleich am Anfang die Katze aus dem Sack lassen und verkünden, dass „Lumikuuro“ richtig toll ist! Kein langes Drumherumreden, das scheint mir hier überflüssig und der Musik nicht angemessen. Dieses Album ist eigentlich Effizienz in Reinkultur: Zwei Mann schaffen es, eine Klangwelt zu schaffen, für die andere Bands ein ganzes Orchester brauchen. Gut, man sollte nicht verschweigen, dass die beiden Herren sich die Hilfe von Gastmusikern geholt haben; so bemühte man einen Saxophonisten und einen Cellisten, um das Debüt zu vervollständigen. KAUAN spielen nicht im Geringsten das, was einem spontan unter „Doom“ einfällt, nämlich den äußert langsamen und tiefdüsteren Funeral Doom; nein, das Duo geht raffinierter zu Werke. Getragen wird die Musik von zurückhaltender Gitarrenarbeit, unterstützt von Keyboardteppichen. Dieses Grundgerüst klingt nun auf eine einladende Art und Weise schüchtern, träumerisch, angenehm unüberladen – gestört wird es eigentlich nur von Anton Belovs Gekeife, das zwar meiner individuellen „Gedankenlandschaft“ zu „Lumikuuro“ einen Strich durch die Rechnung macht, sich aber nichtsdestotrotz gut ins Gesamtwerk fügt. Viel mehr sagt mir Belovs Klargesang zu, der die verträumte Atmosphäre (besonders beim Titeltrack, aber z.B. auch bei „Koivun Elama“) noch um einiges verstärkt. Und kommen dann noch die unaufdringlichen, glockenspielartigen Keyboardmelodien hinzu, dann ist das traumhafte Erlebnis komplett und die Musik von KAUAN lässt einen nicht mehr los. Die Akustikversion schafft dies, auf elektrische Gitarren verzichtend, fast noch besser als der Rest – und gesungenes Russisch ist einfach wunderschön.

Gelegentlich rechtfertigen die Russen sogar die Benutzung des Begriffs „Lounge Doom Metal“ für ihre Musik: Im ruhigen Zwischenstück von „Aamu Ja Kaste“ oder zu Beginn von „Syleily Sumu“ erinnert das minimalistische Schlagzeugspiel zusammen mit cleaner Gitarre oder Keyboard fast an Jazz oder eben Musik, die als entspannende Hintergrundbeschallung in einem teuren Restaurant abgespielt wird. Das ist jedoch auf keinen Fall abwertend gemeint! Die Musik ist einfach traumhaft schön und weiß zu fesseln, hinzureißen und auf zurückhaltende Art zu begeistern. Ich möchte kaum glauben, dass es sich hier um ein Debüt handelt; sicher waren die beiden Russen schon vorher musikalisch viel unterwegs. Wenn nicht, werde ich mein Weltbild neu ordnen müssen, denn so viel musikalische Reife ist bei Debütalben eigentlich eher selten. Wer faszinierende, ruhige Musik sucht, die sich sowohl zum Nebenbeihören als auch zum darin Versinken eignet, der höre sich nach KAUAN um. Wunderschön!

Author: Robin Rohwoldt

Review
Evilized
7.8/10
26.11.2007

Viel tut sich zumeist nicht auf dieser Scheibe hier. Bad Mood Man nennt sich das Label Kauans, und die Musik passt dann gut ins Bild, wenn man unter „bad mood“ Schwermut und ein Gefühl wie in Watte gepackte Ohnmacht versteht.

Langsam, spielerisch wenig anspruchsvoll, ruhig und ausgeglichen, so kann man Kauan wohl beschreiben. Die im Schnitt um die sechs Minuten liegenden Stücke warten alle mit einer mehr oder weniger prägnanten Melodieführung auf und treffen mit dieser meist genau ins Herz derer, die einfach nur abhängen, Musik hören und entspannen wollen.

Eine stimmungsvolle Flöte ergänzt das gewohnte setup und auch mit der dezenten und versteckten Maultrommel liegen die Russen eigentlich ganz richtig. Gelegentlich darf auch ein nett eingestelltes Keyboard ins Rampenlicht (z.B. „Koivun Elana“), welches eben so wenig nach Aufmerksamkeit buhlt wie der unauffällige Gesang und alles andere.

In der zweiten Hälfte des Albums bemerkt man dann eine etwas jazzige Seite, die Freunden unmetallischer Musik im Stile etwa von Rob D. (und von dem dessen „Clubbed to Death“, von dem der ein oder andere Leser vielleicht Notiz genommen hat). Die akustische Version von „Syleilyn Sunu“ gehört für mich dann auch zu den Schätzen dieser CD. Hier werden Piano und Sax schwer nach besagter Rob-D.’schen Art eingesetzt und verleihen dem vorliegenden Achttracker zu einem überzeugenden Schluss.

Leider passiert jedoch global betrachtet einfach zu wenig und die Mischung aus metallischer Musik und eher experimentelleren Sachen wirkt mir vielleicht noch etwas zu wenig weit getrieben, was ich daran festmachen zu können glaube, dass ich dann, wenn Kauan metallischer unterwegs sind die Eigenständigkeit und auch das Interesse vermisse.

Schlussendlich aber geht das Produkt in Ordnung und ist für die interessant, die eine CD zum Entspannen suchen. Mich persönlich hat das teil schon heftig angefixt – ich meine, morgens um 4 aufzuwachen und als zweites an eine Phrase von diesem Album zu denken, die einem dann in der folgenden dreiviertel Stunde im Geiste das ganze Album wieder bringt und einen nicht so schnell wieder einschlafen lässt – kann man einer Band ein schöneres Kompliment machen? Wohl nur mit viel Phantasie.

Author: Daniel Spielmann

Review
Hardsounds
7.5/10
24.02.2008

I Kauan sono una via mediana tra il pianeta Agalloch e il pianeta Tenhi, punti di riferimento ed ispirazione per una band russa molto ambiziosa, prodotta dalla BadMoodMan Music, intenta a curare la compagine più “moderata” e soft della Solitude Prod.
Difatti si tratta di un album che è doom metal solo a livello concettuale, perché è la lunghezza prospettica dei suoni a dare quell’idea di spiritualità e di destino a cui non si può sfuggire. Suoni che sembrano essere nella materia interstellare praticamente da sempre, e pronti a viaggiare verso l’assoluto. Per questo più che una cura del particolare e della trovata geniale è possibile trovare una ricerca dell’ambientazione e dell’atmosfera.
L’album si divide in due parti numerate “I”, divisa in sei movimenti e “II” (tutta acustica), divisa in due movimenti.
I Kauan sono un trio, due poli-strumentisti ed una violinista, le cui corde sono fondamentali all’economia della band, insieme a pianoforte e tastiera, il vero punto di forza di tutto questo progetto, nell’alchimia perfetta con il sassofono (ospite) che impreziosisce la versione acustica di “Syleily Sumu”(il capolavoro dell’album).
Sono i legni russi e le vallate degli Urali che sussurrano nel vento e nella neve, nell’eco di un pallido pomeriggio invernale. Come un coro, uno dei tanti cori di stampo gregoriano che costellano il disco, tra una solenne declamazione urlata e l’altra. Una distesa di pastelli, quella tenue e soffusa rarefazione di forme e di cromature di chi ha come modello musicale sia la musica folk, sia la musica orchestrale, sia il metal estremo, nell’incessante e logorante tentativo di sintetizzarne il senso ultimo, in un album, ‘Lumikuuro’, non privo di ingenuità e di qualche parte grossolana, che deve essere necessariamente maturata, anche se “Aamu Ja Kaste” è già una sintesi perfetta e formalmente impeccabile (oltre che inaspettatamente moderna nel risultato ambientale finale).
Il problema più serio tra tutti quelli che rendono la vita difficile a questo progetto è la confusione tra i fini, prima che tra i mezzi, perché sin dalla grafica della copertina non si capisce se è l’intimità ad essere ricercata (e quindi un tono dimesso, come nell’incipit pianistico della title track) o l’eleganza (e quindi un tono aulico, come quello dell’introduttiva “Alku”), in questo flipper di tendenze e vocazioni diverse delle parti più soft la band si perde più che nell’abbinamento tra doom, death, black (che poi è il background della band) e sprazzi ambient/folk; in altre parole, non è tanto il miscelare stili diversi e apparentemente molto lontani a mettere in difficoltà il mastro compositore Anton Belov (che adotta sempre l’arma vincente-unificante della tastiera ogni qual volta non riesce a riprendere più il filo del discorso), quanto il “taglio” da dare a quelle parti più leggere e sfumate che, pur suggestive, si perdono tra intimismo ed emotività e dall’altra parte i mille lavori di limatura acustica che in questo modo in parte distraggono. Le parti di chitarra dei passaggi “estremi”, così impersonali e piatte salvo qualche rarissima eccezione (il miraggio intitolato “Savu” per esempio, perfetta sia sul delicato sia nelle brevi parentesi leggermente aggressive), mostrano ancora grosse lacune, come del resto tutte le parti vocali non pulite, quindi in un certo senso la seconda parte del platter è una manna dal cielo, da sfogo a quell’anima acustica e leggera molto cinematografica (vedi “Villiruusu”) che probabilmente, almeno per ora, è il meglio che i Kauan possono offrire.

Author: Davide “JØHN” Piancone

Review
Tartarean Desire
8/10

“Kauan” is a Finnish word that means something like “a long period of time.” Apart from this, it’s also the name of a Tenhi album. As you might have already supposed, you’ll find traces of Tyko Saarikko and Ilkka Salminen compositions here. Nevertheless, let’s get closer to the heart; I’ll crave an easy approach to their music saying they’re sort of “Tenhi meets Shape Of Despair.” What a pair, certainly. But the point here is the fact Kauan aren’t just a sonic cauldron of both acts. These Russians advocate the sound of simplicity, blending folk ambient music with doom metal in a quite straight forward way. They don’t over-use layers of sound, pretentious arrangements and so on; notes are rather naked, the music is charming and cold at the same time. The keys often adorn the sound with desolate melodies and short notes instead of using long backgrounds. Tenhi glimmers in the piano passages (less weird in Kauan; maybe more akin to Harmaa rather than Tenhi) and violin parts. Shape Of Despair are a reference in the mesmerizing mid paces and the guitar focus. Kauan are halfway between both, showing a touch of their own, being more accesible. Vocals are not growled; they’re clean or raspy. Some promotional devices pointed out Agalloch and Empyrium signs, too. In my opinion these are less evident, if they really exist. “Lumikuuro” means “snow rain,” if I’m not wrong. The sensations I felt while listening to this piece of music were as if I was on a godforsaken lodge in the middle of a forest, watching the snow fall gently outside the house. I’ve been pretty explicit, I think. Neither minimalistic nor baroque, it’s simple but quite effective music that these guys perform. Towards the end of the album the quality goes down a bit, since the best moments are in the first half of the track list. However, Lumikuuro is a nicely balanced debut that suggests plenty of good things to look forward to in the future. Now, closing these lines, the swift reader is pondering why Russian song titles are so similar to Finnish. The answer, in an interview to come here, at Tartarean Desire. Stay tuned!

Author: Fjordi

Review
The Metal Observer
7/10
1.03.2009

Exactly one year ago I got an album by Russian SVARTBY, whose every regular song featured lyrics written in Swedish. Now another band from the world’s biggest country show their interest in Nordic culture by using some “unusual” lyrics, though with the difference that their focus is set on Finland (certain texts) and Lapland (a number of musical motifs).

“Tietдjдn Laulu” is one of those Folk/Acoustic/Black releases that seem to be a sort of homage to mother nature and her powers. It is more than evident that KAUAN are familiar with the most notable names on the scene like ULVER or WYRD and even names like AGALLOCH or DRUDKH might be found suitable here. Slow and melancholic compositions seem to be consisting primarily of spatial keyboard passages, which – dependably on the artist’s idea – are accompanied by various instruments. Thus we can also hear heavy guitar layers, longing violin performance or acoustic guitars. In addition to this, the band make – courtesy of several guests – use of rather uncommon instruments in the realm of Metal like duda or buben. On the other hand, even if the keys often constitute the foundations of KAUAN’s music they do not cast shadow over the guitars, violins and other musical additions.

Focusing on the electric six-stringers one can notice that being placed in the background they form somewhat dirty sound walls of Black/Doom Metal character, whose slow pace makes the group’s effort even more dreamy than it generally is. While the presence of Doom Metal inspiration is felt mainly in these sluggish moments, the typically Black-influenced parts appear together with the occasional shrieking like in “Дidin Laulu”. This diverse track includes some of the best parts of the whole release with the synths in the middle standing out the most (these remind me a bit even of some synth-pop stuff), especially as the violin lines are being added plus some choir-like singing appears, which shows how one can mix classic music with the contemporary sound. I am putting a stress on this song, though, the fact is that each and every track on the Russians’ second work offers a good dose of musical variety and bears something captivating inside. The way all the previously-mentioned instruments cooperate with one another is so satisfying that I simply forget about the existence of rhythm section. It feels actually as if drums were of minor importance here and I guess only an avid fan of this instrument might be somewhat disappointed upon experiencing these sounds. There are however certain single moments where they actually play a vital role. A number of themes is namely inspired by Lappish culture and contains vocal and drum performance of ritualistic nature, just as if the band recorded a shaman in a trance state.

To sum it up, KAUAN have made an effort filled with passion and nostalgia which will be easily acquired by those of you who, for whom the beauty in music is the prior thing. Even though this album hardly surprises, the way it has been composed makes you enjoy its every track and the fact that several other bands have already walked this path does not seem to be so relevant.

Author: Sebastian

Review
Atmospheric.pl
3/5

Na czele projektu KAUAN stoi Anton Belov, który śpiewa, gra na gitarze oraz syntezatorach, programuje perkusję. Współpracuje jeszcze z muzykami: Arturem Andriasyanem (klawisze, drugi wokal) oraz Lubovem Mushnikova (skrzypce) oraz kilkoma sesyjnymi. Debiutancka płyta zespołu zatytułowana „Lumikuuro” ukazała się nakładem BadMoodMan Music czyli sublabelu doom metalowej wytwórni Solitude. Przy czym ten pododdział zajmuje się znacznie bardziej alternatywną muzyką, odbiegającą od ciężkich brzmień. I tak album KAUAN rozpoczyna się interesującym intrem, po którym następuje wolny, smutny, acz melodyjny doom/dark/gothic matal z ciekawie zestawionym wokalem – skrzek dialoguje i zarazem kontrastuje ze śpiewem niemal kościelnym! Tak zabieg – screaming i czysty głos jest też obecny w kolejnych utworach (np. „Koivun Elama”). Tyle że z biegiem płyty grupa się zmienia, a dokładnie łagodnieje. Tych riffów znanych z „Aamu Ja Kaste”, „Lumikuuro”, ostatecznie z „Savu”, które mają metalowe znamiona, jest w dalszej części krążka coraz mniej, a nawet zanikają, ustępują miejsca dzwonkowatym klawiszom, fortepianowym frazom, akustycznym brzmieniom, jakimś folkowym motywom, spokojnym fragmentom instrumentalnym. Przeważać także zaczyna ten czysty śpiew, pojawiają się skrzypce itp. Wówczas kapela coraz śmielej kieruje się raczej ku nastrojowości ambient, a nawet new age! Muzyka staje się wyjątkowo eteryczna. Co prawda słychać jeszcze te bardzo odległe blackowe echa (w screamie czy gitarach w „Syleilyn Sumu”), ale ogólnie w drugiej części albumu KAUAN zupełnie nie jest metalowy. Ciężkiej stylistyce przeczy również brzmienie, konstrukcja kompozycji oraz klimat. Generalnie dźwięki wypełniające „Lumikuuro” dobrze współgrają z pastelową, malowniczą okładką. Na koniec można dodać, że KAUAN wykorzystuje w tekstach język… fiński(!), który – zważywszy na kraj pochodzenia zespołu (tj. Rosja) – brzmi co najmniej dziwnie… A i sama nazwa grupy pewnie została odwzorowana z tytułu jednego z wydawnictw TENHI czyli formacji, która odcisnęła, podobnie jak AGALLOCH czy EMPYRIUM, duże piętno na „Lumikuuro”.

Author: Kasia

Review
Chaim Drishner
5.5/10

Kauan is a Russian band that uses both moniker, song titles and lyrics in Finnish — strange but not unwelcome. It’s not as if it would have made a lot more sense had they used English for its lyrical delivery.

Unfortunarely, not much happens on Lumikuuro in terms of originality. Kauan strongly echoes the works of Yearning (With Tragedies Adorned), Lacrimosa (Inferno) and even that of Dawn of Dreams (Amber; and even that particular album, released in 1996, was already extremely derivative twelve years ago) in such a blatant way, one can only wonder — and ponder on this ever-bemusing and discouraging concept: originality.

Black metal distinctive rasps, gentle and dominant electric piano interludes, some howling — at times silky and soothing — both female and male vocals and slow-paced melodies in general; you’ve been there all too many times. So have I.

Had I listened to this album, say, 10 years ago, 15 maybe, I would have loved it. It is beautiful in its tranquil, semi-melancholic way, but the fact it offers nothing in terms of singularity, originality and challenging listening experience, I would not recommend it to the underground veterans among you. However, if you are purveyors of the musical expressions that walk on that fine seam between darkwave, melodic black metal and Gothic rock with hints of folk music (a beautiful flute, or flute-like synth and the sparse clean singing), you may want to check it out.

The bottom line? Not bad, but neither too engaging.

Author: Chaim Drishner

Review
Brutalism

The artwork of “Lumikuuro” looks peaceful with the painted color tree. But this album of Finnish Kauan is more of a dark sinister trip in a peacful environment. It opens with a quiet piano intro and followed by a slow doom dark epos with rasping black metal styles vocals, back up by choir voices. Again the piano is playing his black and white keys and interact with slow distroted riffing guitars. But the thick distorting is changing with clear picking rhythms. The songs flow like a playing ocean wave in a dark moonlite night. And so the songs flow and even a violin is being used to create that atmosphere in track “Villiruusu” where he is also chainging his singing voice. You hear a higher clean one, piano ticking and accoustic guitars. And so is the last song, accoustic dwelling to an end on a calm wave.
“Lumikuuro” is an entertaining album to relax to, sinister in a dark night in the first half as in the second half it is becoming light and the wave crawls on to the beach to rest…

Review
Metal-Daze
15.05.2008

Cuando de Doom Metal (y del Underground) hablamos, no debemos olvidarnos de Rusia, pues allí se ha venido gestando en los últimos años un movimiento inusitado para el Under, ya que de allí están surgiendo muchas y buenas bandas del estilo.
Lo que KAUAN nos trae podríamos presentarlo como “Atmospheric Folk Doom Metal”, etiqueta a la cual uno acude cuando influencias varias convergen en un “lugar” determinado de la música.
Impecable álbum debut de esta formación rusa que tomara su nombre del título de un disco de TENHI (Finlandia), agrupación que, de hecho, los ha influenciado musicalmente. No es casualidad que pese a ser rusos, hayan elegido el idioma fines para comunicarse.
Sonidos oscuros, guitarras, violines, pianos lánguidos y voces susurrando (muy pocas voces) sostienen una obra atemporal, sensible, casi una especie de manto de seda para ambientes calidos.
Doom Metal en estado puro pero con cariz melancólico, casi instrumental en su totalidad y con matices que invitan a que la escucha se repita no por contagio sino por curiosidad futura.
No en vano “Lumikuuro” es un disco que requiera de varias oídas, pues no es un disco fácil de digerir, por el contrario, la belleza debe ser hallada previo paso por pantanos fangosos.
Es que cuesta, vale la pena pero cuesta “treparse” al muro clásico que propone la banda y la tristeza y agudeza de sus composiciones.
Anton Belov (guitarra, voz, flauta, teclados y programación), Alexander Borovikh (guitarra, voces y programación) y Lubov Mushnikova (violín) son los encargados de poner en marcha las ideas que entre los tres han sabido conseguir desde que en 2005 se juntaron.
Por mi parte y siendo la tercera o cuarta vez que lo escucho entero, debo decir que me doy por satisfecho. He hallado uno de los debuts más destacados de los últimos años en materia de Doom Metal.

Author: Gustavo

Review
Mortem Zine
23.02.2008

V poslední době mám pocit, že úplně ty nejkrásnější prožitky z hudby mi přinášejí buďto úplně neznámé spolky, a nebo formace od kterých bych to ani náhodou nečekal. V případě ruských KAUAN však platí obě varianty. Album „Lumikuuro“ totiž nabízí vskutku luxusní hudební menu, postavené na velké promyšlenosti a všudypřítomné procítěnosti. Trojice intelektuálů na svůj debut napasovalo všechno to, co se jim jako posluchačům líbí a vlastně všechno to, co je při skládání hudby ovlivňuje. Na první pohled by se mohlo zdát, že KAUAN si spletli hudební učebnici s kuchařkou Pejska a Kočičky, ovšem není tomu tak. Právě tento široký rozhled jakoby otevřel kapele oči.

Prvním výrazným atributem kapely KAUAN je doom metalová „pomalost“ a tryskající proudy poetična. Jednotlivé kompozice jsou, jednoduše řečeno, zhudebněnými básněmi. Struktury skladeb jsou pestrobarevně oděny do podzimního kabátku a ani smítkem se neotírají o zavedená metalová klišé. Přiznávám se, že podobný chlad jsem naposledy cítil z výtečných anathemovských alb „Eternity“ nebo „Alternative 4“. Díky tomuto hudebnímu výrazu znějí KAUAN naprosto „nerusky“, byť i jakýsi náznak folku se na tomto kotoučku najde. Kapela však evidentně necítila potřebu zapadnout do obrovské škály folk metalových „příživníků“, byť to možná i v samotných počátcích měla v úmyslu. Až v průběhu skládání však KAUAN zjistili, čeho všeho jsou schopni. Především bravurní hudební zručnost houslistky Mushnikové je dovedla na rozcestí světla, které v jednom zlomku vteřiny bojuje o přežití s nezadržitelnou temnotou. Dalším důležitým nástrojem jsou klávesy, potažmo klavír. A dost možná jsou to housle a klavír, jenž ve mně vzbuzují silné anathemovské vzpomínky.

Aby nám sem ale toto album padlo v rámci stylu, o kterém píšeme, nesmím zapomenout na další hudební část mozaiky, silně navazující na předchozí článek. Nejedná se pouze o black metalovou auru, ale zákonitou návaznost na funeral black metalové spolky, utápějící se v sebevražedných stavech a nekonečných depresích. KAUAN však jdou v tomto ohledu možná ještě dál. Sice si neházejí mašle kolem krku, nicméně jejich „status quem“ je umělecké vyjádření co možná nejčernějšího smutku. Kapela opravdu působí velmi „umělecky“ a možná, že byste v některých chvílích ani nepoznali, že se jedná o metalovou kapelu (samozřejmě, proč i metal nepovažovat za umění – proto berte tuto charakteristiku jako pouhý příměr). Nabroušených kytar je na desce pomálu, na druhou stranu notně páchnou black metalem a totéž platí o skřehotavém vokálu, jenž de facto platí za ústřední pěveckou jednotku, ačkoli i toto ZLO je konfrontováno DOBREM za pomoci zpěvu dívčího. Naštěstí se však nejedná o žádné uječené soprány, ale naprosto přirozené zpěvy, patřící zřejmě slečně houslistce. Aby toho nebylo málo, backing vokál je ještě zastoupen zpěvem mužským – čistý výstup prokletého básníka z hlubin temnot!

A co byste ještě měli o této nahrávce vědět? Určitě to, že KAUAN nepoužívají svůj rodný jazyk, ale finštinu! Marně jsem pátral po důvodu, kapela nevládne webovými stránkami, a tak mi v tomto ohledu smysl této volby poněkud uniká. Tím však nechci tvrdit, že mi finština v celkové produkci nějak zvlášť vadí. To spíše opak je pravdou. Tajuplná a „kulatá“ slova do hudebního obrazu skvěle pasují a v některých momentech jde o čistě alegorickou lahůdku! Vokály jsou navíc velmi čitelné, z čehož usuzuji, že ani textová složka není kapele úplně ukradená. Jinak ještě pro doplnění. S ruštinou se lze na tomto kotoučku setkat pouze při bonusové a zároveň akustické ukolébavce „Syleily Sumu“, jenž byla zařazena na úplný závěr (s třešničkou v podobě využití saxofonu).

KAUAN natočili výborné album. Po všech stránkách vyvážený materiál bude lahůdkou pro každého milovníka temné romantiky. Je neuvěřitelné, kam až se dá v metalu dojít. Pokud někteří lidé tvrdí, že (black) metal je neohebný kov, nech si toto album pozorně poslechnou! Pět kilometrů k popu, pět kilometrů k black metalu, dva k doom metalu… Krásná to věc!

Author: all