Floodstain - Dreams Make Monsters (CD)

Review
Atmospheric.pl
3/5

Holenderski FLOODSTAIN na płycie „Dreams Make Monsters” przygotował siedem piosenek utrzymanych w stylistyce klasycznego hard/stoner rocka, z odległym echem bardzo lekkiego metalu. Kłaniają się tu wpływy KYUSS i innych, podobnych formacji (QUEENS OF THE STONE AGE, FU MANCHU). Jest to bezpretensjonalna muzyka - melodyjna, gitarowa, dość prosta. Zróżnicowanie w szybkościach objawia się w dynamicznych, umiarkowanych i wolnych tempach, ze znacznym udziałem ospałych i raczej nieciekawych balladowych fragmentów. Wokalista używa naturalnego głosu, z mniej lub bardziej przejmującą manierą. No a rozśpiewane, chwytliwe teksty typu „Love Is Pioson” to chyba wizytówka przesłania zespołu, który - jak widać - nie jest zbyt ważki. Do najbardziej interesujących momentów na albumie należą świdrujące riffy jak u TOOL`a rozpoczynające „Deathwish” oraz „Trailblazer” z groovem w stylu SOULFLY. W kilku utworach FLOODSTAIN sięga po tamburyn czy inne grzechotki, a w końcówce „End Of Trail” słychać coś jakby kobzę (początek jest akustyczny). Na „Dreams Make Monsters” jest kilka banalnych, w sumie niepotrzebnych utworów jak np. „Stray Dogs” i wspomniany „Love Is Pioson” - są one oparte na jakimś dawnym, walczykowatym motywie. Zaś „pościelówa” pt. „You Lose Alone” z bluesowymi elementami to pewien niewypał. Ogólnie sposób, w jaki FLOODSTAIN stosuje gitary, przywodzi na myśl hendrixowskie starocie i rockowe grupy z lat `70 typu WISHBONE ASH itp. Inna sprawa że przez to gitary i całe brzmienie płyta nie ma mocy. Ma za to dość duszną, osobliwie pustynną atmosferę. Generalnie wadą całego albumu jest straszna bezpłciowość. Nuda i przeciętność - te określenia dobrze pasują do FLOODSTAIN. Aż dziwi fakt, że ta kapela znalazła sobie wydawcę w postaci BadMoodMan Music czyli sublabelu Solitude Prod. „Dreams Make Monsters” odstaje stylistycznie i obniża poziom wydawnictw z tej wytwórni. No ale w tym zespole grają muzycy HEAVY LORD (doom/sludge), więc to wiele wyjaśnia i w sumie pasuje...

Author: Kasia

Review
Metal Rewievs
6/10

Listing Fu Manchu, Kyuss, and Queens of the Stone Age as some of their favorite bands, it is obvious that Floodstain is one of the more American-influenced bands from the Netherlands. They specialize in playing stripped-down hard rock with an old-school groove. Although they don’t do bring anything new or mind-numbingly exciting to the blurry border where hard rock meets doomy metal, writing them off as just another Alice in Chains wannabe would be inaccurate. Floodstain falls more along the lines of a less enthralling Queens of the Stone Age.

Dreams Make Monsters is the band’s third album and the first released through Solitude Productions. These guys like to keep things very simple, and never really speed up beyond a mid-pace. The production gives the impression that things were recorded in a very nice garage, but a garage nonetheless. The guitars aren’t distorted as much as they are fuzzed out, the bass provides a flat thumping noise to back up the guitars, and the drums do little more than fulfill their role of keeping things glued together. Monster begins the album just the way the previous description would lead you to believe. A very simple Soundgarden-ish riff, a slow mid-paced drumbeat, and the gruff voice of vocalist Jozz Fernadez all make it an adequate track, not a great one.

In fact, most of these tracks are stuck in the same “good but far from great” rut that plagues so many bands today. Trailblazer is the best track on the album, and the most aggressive. It has a simple riff you can bang your head to after hearing just once, and features the catchiest chorus on the album. Strangley, it is immediately followed by the weakest song on the album, You Lose Alone. It’s not really as bad as it is too fucking long for it’s own simplistic good. Hearing Fernadez croon “You lose alone” over the same riff for 80% of the song’s duration could bring out the worst in anyone. Luckily, his very 70s-influenced solo shines a little bit of redeeming light before the track finally comes to a close.

So, what about the other four tracks? Love is Poison has a riff strikingly similar to Queens of the Stone Age’s No One Knows. Stray Dogs has a riff very similar to Love is Poison and Deathwish has a cow bell. They all start out with a fuzzy riff, lead into a verse, then a chorus, then repeat it all over again. I can only recommend this for stoner / hard rock fans who have the cash to burn on a competent, mellow band that follow directly, but oh so faithfully in the footsteps of their American heroes.

Author: Dylan

Review
Imperiumi
6+/10
21.03.2008

Bändit kuten Queens of the Stone Age ja Foo Fighters ovat osoittaneet, että miljoonamyynteihin voi tänä päivänä yltää hieman raskaammallakin rockilla. Äijämäinen, juureva ja groovaava rock tuntuu muutenkin olevan kovassa huudossa. Esimerkiksi Downin ja Corrosion of Conformityn kaltaisia hyvinkin katu-uskottavia yhtyeitä vaikutteikseen listaavia bändiä on viimeisen parin vuoden aikana tupsahdellut esiin melkoisella tahdilla. Kai tätä voisi muoti-ilmiöksikin kutsua.

Tehdessään levytyssopimusta venäläisen BadMoodMan Musicin kanssa hollantilainen Floodstain tuskin on haaveillut miljoonamyynneistä. Joka tapauksessa Dreams Make Monstersia kuunnellessa niskaa alkaa punottaa, kun ilmaan sekoittuu QOTSA:sta, Downista ja Corrosion of Conformitysta tuttu, enemmän tai vähemmän rämeinen stoner-katku. Levy on tempoltaan ja tunnelmaltaan varsin rento, joskaan ei onneksi löysä. Tasavarmoihin biiseihin olisi tosin voinut ladata enemmänkin riipaisevuutta ja painavuutta. Ajoittain Chris Cornell -henkistä päätösraitaa, End Of Trailia lukuun ottamatta Dreams Make Monstersin biisit muistuttavat lisäksi liiaksi toisiaan. Niistä edukseen hienoisesti erottuu kuitenkin muita kappaleita sävykkäämpi Deathwish.

Floodstain pelaa peliään kuitenkin niin vahvasti muiden pelinappuloilla, että Dreams Make Monstersia voi kohtuullisesta laadukkuudestaan huolimatta suositella vain genren intohimoisimmille ystäville. Etenkin heille Floodstain saattaa tosin olla turhankin tuttua tavaraa. Satunnaisemmat stoner-kuuntelijat löytävät levyhyllystään todennäköisesti vielä alan klassisempienkin albumien mentäviä aukkoja. Aloittelijoiden kannattaa siis aloittaa niistä, kun taas pidemmälle ehtineet voivat pistää Floodstainin nimen varmuuden vuoksi korvan taakse.

Author: Antti Korpinen

Review
Executioner Zine
6.5/10

La banda que hoy tenemos aquí provienen de Holanda, pais famoso por la legalización de algunas sustancias fumables. Os preguntareis que a que cuento viene esto? pues es que Floodstain, la banda que hoy reseñamos, es digamos, del género fumeta, es decir, de esas que usan y abusan de los más gordos sonidos, la pesadez y el calor desértico.

Pongo el cd en el reproductor y me encuentro con un primer tema cojonudo, "Monster", lleno de buenos riffs, densos, humeantes, con mucha potencia, la influencia de Kyuss, Fu Manchu, incluso Black Label Society es descarada por momentos, junto con una voz bastante sureña, muy al estilo de los Clutch, aunque salvando las distancias, claro está. El segundo corte supone para mi una pequeña decepción, pues me suena exageradamente a Queens Of The Stone Age, banda que personalmente detesto, y que algunos se empeñan en llamar de "Stoner Rock", vamos, lo mismito que aquellos que dicen Heavy Metal de Mago De Oz. Muy flojo este tema, no me gusta nada. Afrontamos con cierto "temor" el tercero, pero la cosa comienza muy bien, "Trailblazer" va en una linea muy Kyuss, con ese sonido característico de guitarra, asfixiante, caluroso. "You Lose Alone", la cuarta canción de "Monsters" comienza con un tranquilo arpegio, que da paso a un riff a pachas entre el Sabbathismo y el Rock Sureño, algo bonito de escuchar si os van las bandas anteriormente citadas, los actuales Corrosion Of Conformity o Alabama Thunderpussy, la voz sigue la misma estela sureña que la música, muy guapo, sí señor!. "Deathwish" el quinto tema es puramente stoner, nuevamente parece que estemos escuchando a alguna de las bandas del señor John García, el riff principal de este tema es una pasada, acelerandose y aumentando en potencia por momentos, tirando de slide y la hostia, más sureño que un escupitajo de tabaco de mascar. Vayamos ya con las dos últimas, "Stray Dogs" y "End Of Trail", la primera, tema relativamente lento, algo repetitivo, pero con un buen estribillo que da algo de chispa al resultado final, la segunda es un tema de comienzo acústico, un poco fuera del estilo que veniamos escuchando en el resto del album, pero no por ello malo, pero que casi al final del mismo introduce un riff monolítico que está de puta madre.

Bien por la producción del disco, bien por el talento y gusto musical de sus componentes, mal por las partes gays que han metido sin venir a cuento, y mal, muy mal por la portada de "Monsters", de las más chungas que he visto ultimamente. De todas maneras, si os sentís identificados con los estilos y bandas comentadas en esta reseña haceros con este trabajo.

Author: Luctus

Review
Fobia Zine
7/10
26.12.2008

Konečně přichází na řadu i poslední cedlo z dávné recenzentské várky, které na moji osobu už několik měsíců shlíželo jako němá výčitka. Dočkalo se. Před nedávnem jsem psal o holandských Heavy Lord a s těmi mají Floodstain dost společného. Jednak je spojuje země původu, hudebně jsou si rovněž blízcí a dva členové Heavy Lord se dokonce podíleli i na této nahrávce. Chlapi jsou rozhodně velkými fanoušky hlasitého a neurvalého stoner rocku. Kdo si lebedí při poslechu Kyuss, Masters of Reality, Electric Wizard, Corrosion of Conformity, Down, Saint Vitus, Trouble, Black Sabbath (ti v daném ranku v žádném případě nesmí chybět) a třeba Sheavy, určitě si bude spokojeně podupávat do rytmu.

Hned na začátku potěší zvuk. Byť je sound patřičně „zhulený“ a base se ve studiu dostalo dostatečné pozornosti, výsledný efekt vyznívá znamenitě. Přesně takhle by měla podobná nahrávka znít. Hned první úder do strun v zahajující Monster dává tušit, že poslech rozhodně nebude procházkou růžovým sadem. Drsná pecka, při jejímž poslechu máte pocit, jako by jste mezi zuby drtili pouštní písek. Následná Love is poison trochu překvapí, protože díky refrénu je takřka hitová. Šlape to, šlape. Pěvec svým hlasem dává vzpomenout na projev Phila Anselma v all-stars projektu Down. Hodně vydařený kousek. Po houpavé Trailblazer přichází uklidnění v podobě You lose alone a pohodového brnkání kytary. Ale všeho s mírou. Po několika málo desítkách sekund se pánové do strun opět opřou se vší vervou. Přesto skladba patří k těm klidnějším a pěvec nabídne hned několik poloh svého hlasu. Musím uznat, že má kam sáhnout. A
ty Down zde slyším opravdu hodně (pořád mi to připomíná jejich sklabu Nothing in return…). Byť má tahle pecka takřka devět minut, nudit naštěstí nezačne. Deathwish nikterak nevybočuje, ale zároveň ani není nutné ji přeskakovat. Prostě klasičtí Floodstain. Ve Stray dogs si přijdou na své hlavně milovníci zvuku basy, protože ta zde dominuje. Chvílemi si v klidu brouká, ale občas opravdu rve vnitřnosti. Závěrečná End of trail je mým favoritem. V prvních minutách akustické kytary a naléhavý pěvcův přednes. S koncem třetí minuty ale o sobě dávají vědět pořádná kila s notnou dávkou psychodelie, skladba se postupně rozjíždí a graduje. A přesně sem sedne i bubeníkův dřevorubecký styl. Na samotný závěr ještě tóny netradičního nástroje (opravdu slyším dudy?) a máme tu konec.

Z celé desky vyzařuje pohoda, klídek, nadhled a vyrovnanost, které lze docílit buď celoživotní pokornou meditací, nebo třiceti vteřinovým pokuřováním zakázaného býlí. Myslím si, že tuším odkud vane vítr :o). Pokud hledáte originalitu, na Dreams make monsters ji nenajdete. Pokud hledáte kvalitně zahranou a kvalitně nahranou rockovou desku, u které si nejde nepodupávat do rytmu (sám jsem se u toho přistihl), tohle album Vás nezklame. Ideální hudba do auta, nebo jako kulisa pro hodně veselý večírek.

Author: Goro