Helevorn - Compassion Forlorn (CD) Digipak

Review
R.U.M. Zine
08.12.2014

Nevzpomínám si, že by mě někdy zaujala nějaká španělská kapela. Pamatuji si, jak mi jeden z mých kamarádu jednou řekl: „Hele, tam kde je moc teplo, tam nikdo nemůže dělat metal dobře.“ Smál jsem se tomu a hned jsem mu připomněl, že i jeho oblíbené death metal hordy pocházejí z Floridy, kde se rozhodně nikdo po ledě neklouže. Ale jo, něco málo na té jeho tezi možná bude, ačkoliv jsem neskonale rád, že každá ortodoxní věta, může mít svého zdatného vyvratitele (to je slovo!).

Ano, jedním z nich jsou i španělští doomers HELEVORN, kteří letos oslavili patnáct let existence. Pokud si říkáte, že jste o nich nikdy neslyšeli, tak i já se musím přiznat k tomu samému. Navíc se mi zatím do rukou nedostaly ani dvě předchozí nahrávky, takže před premiérou „Compassion Forlorn“ jsem pochopitelně vůbec netušil, jaké krásy a strasti se na mě chystají. Budete se možná divit, ale naštěstí zůstalo jen u těch krás – nahrávka zkrátka baví od první do poslední minuty. Přitom Španělé nikterak nehýří extra originálním druhem umění, ovšem hodně silní jsou v jeho prezentaci. Klidně si představte debut našich REACTION ECSTASY TRANCE, k tomu PYOGENESIS v době „Waves of Erotasia“, LAKE OF TEARS, CREMATORY… a máte jakýsi první náhled na tvorbu HELEVORN.

Výraznější odlišností je poté určitý příklon ke gotice, jejímž reprezentantem je často využívaný čistý vokál, nesmírně chladný a naléhavý, nicméně stále ho lze označit spíše za doplňkový. Tím hlavním hybatelem je pochopitelně brutální murmur, vpravdě pečlivě ošetřený, neboť panu vokalistovi je rozumět každé slovo, čili i k lyrice se HELEVORN stavějí zodpovědně a s největší možnou péčí – ostatně i obal CD otevírá jedno ze zajímavých témat, o kterých mi ale dovolte pomlčet. Tady se opravdu vyplatí nejen poslouchat, ale i číst. Pojďme se však nyní raději podívat na některé z povedených skladeb, které rozhodně stojí za nejeden poslech.

HelevornAlbum otevírá skutečný doomový hymnus „The Inner Crumble“, jehož cílem je posluchače patrně šokovat, zvláště pak ty, pro které je doom metal denní obživou. Krása, melancholie, brutalita vs. něha, hutné kytary vs. klávesy, dokonalé galapředstavení. Následující „Burden Me“ přeskakuje na poněkud odlišnější větev, je zde více rychlejších pasáží a pokud jsem výše zmínil PYOGENESIS, tak tady je posluchač může získat v jakési verzi 2.0, přestože strhující kytarovou riffáž si Španělé (patrně nevědomě) vypůjčili ze skladby „Raistlin and the Rose“ od LAKE OF TEARS. Ale i tak… všechno sem dokonale pasuje. Neskutečně chytlavá věc, zvlášť ústřední kytarový riff je natolik poddajný, že si vaši mysl ochočí ve dne i v noci.

Naopak mnohem méně průchodný a o to více bolestný… to je track s názvem „Looters“, jenž představuje první menší vybočení z konceptu alba, zaboření se do poněkud depresivnějších linií. Podobně je na tom i útrpná elegie „Reason Diest Last“, vedená čistým vokálem a hypnotickými klávesami. Naštěstí však ani v této skladbě nedošlo k upozadění kytar, které mají opravdu primární podíl na výživném zážitku, předkládaným posluchačům na stříbrném podnose. Jak nad tím tak přemýšlím, dochází mi, že se na desce vlastně není jediného slabého místa. Možná, že někomu z vás bude vadit onen způsob, jakým se HELEVORN umějí dostat posluchačovi na ruku, dále jistá nepůvodnost a občasná podobnost se slavnějšími jmény, to je zkrátka fakt. Je jen otázkou, jestli se při cestě, kterou Španělé zvolili, dá vůbec manipulovat tak, aby se o jejich tvorbě dalo hovořit s větším respektem. HELEVORN zkrátka nevytvářejí vzorce ani rovnice, ovšem mají sakra talent na jejich řešení. Další důkaz? Slovutná kompozice „Els dies tranquils“ s bravurními kytarovými vyhrávkami a citlivě zvoleným dívčím vokálem. Jde tomu nepodlehnout?

Když odhrnu všechny možné úvahy spojené s puncem originality, mohu HELEVORN vystavit vysvědčení s velkou jedničkou. „Compassion Forlorn“ je totiž opravdovou lahůdkou pro všechny milovníky doom metalu. Už teď je jasné, že kdyby tohle album vyšlo v době úsvitu žánru, logicky by muselo patřit do galerie těch vůbec neúspěšnějších hudebních děl. Dnes už je sice na tyhle tyjátry pozdě, ovšem i tak se kapela nemusí bát o přízeň posluchačů.

Author: All

Review
Femforgacs
9/10
30.11.2014

A spanyol Helevorn nem rohan sehova. A már veteránnak is nevezhető, idén 15 éves banda eddig egy demoval és három nagylemezzel büszkélkedhet. Mivel a nagylemezek megjelenése szinte öt évenként történik, így láthatólag ez a csapat dalszerzői ritmusa. Mint mondja a közhely, jó munkához idő kell. Mivel a BadMoodMan Musictól megszokottan ismét Gothic / Doom metal a játék neve, azt is hihetnénk, hogy a lassú témák megírása csak lassan megy. Na, de nézzük a Compassion Forlorn-t, hogy mennyire képes az Amederiánál már leírt betonbunker szilárdságú stíluskereteken belül szabadon mozogni.

Alapvetően a Helevorn sem lép egy tapodtat sem a szigorúan vett stíluspaneleken túl, azonban az Amederiához képest kicsit más oldalról közelítik meg a Gothic/Doom-ot. Először is a csapatnak nem kenyere a cirkuszi maskarabál, így a lemez mentes mindennemű teátrális ömlengéstől. A kötelező kettős ének itt is megjelenik, azonban a deathes hörgést egész pofas tiszta férfi ének váltja. A tempók terén is ügyesen mozognak a srácok, hiszen a vonszolós doom földindulások mellett számon belül is bátran váltanak középtempós deathes ütemre, ami kellőképpen megmozgat minden tételt és fenntart egy kellemes lüktetést. A tempó kontraszt következtében valahogy jobban működnek a belassulások is, nem úszik meg a lemez, mint amikor csak ez a rohadt lassú vonszolás megy az elejétől a végéig. A másik nagy erénye és fontos eszköze a hispán srácoknak a gótik / rockos kettőnégyes ütemes témák használata, ami már a kettes Burden Me-ben megjelenik és folyamatosan felbukkan a teljes játékidő alatt. Ez egyébként a Moonspell Sin/Pecado - Butterfly FX kettősével rokon, bár az erős elektronika és túlfűtött erotika megjelenése nélkül. Persze ehhez az is hozzájárul, hogy Josep Brunetnek mind a hörgős, mind a tiszta énekes orgánuma erősen hasonlít Fernando Ribeiroéra. Ezeket a hangulatokat ötvözik az ismét csak előcitálható My Dying Bride által tökélyre fejlesztett mély önpusztító doom hegyomlások. A stíluselemek és tempók kellően okos variálásán felül még nagyon nagy erénye a Compassion Forlornnak, hogy működnek a dallamok, működnek a hangulatok és képesek egyfajta szomorkás, melankólikus atmoszférát teremteni, ami az abszolút lényege a Gothic / Doom vonalnak. Szerencsére az örök közhely női ének kizárólag az anyanyelvükön megszólaló Els dies tranquils zárótételben jelenik meg mint kuriózum. Ebben a formában ügyesen elkerüli a csapat azt a giccsbe hajlást, amit ez a férfi - női ének szokott kelteni és egyszerűen csak felteszik vele a pontot az 'i'-re.

Jó lemez a Compassion Forlorn, nagyon is az. Mondhatunk ezer dolgot a zenei panelek alkalmazásáról, hogy technikailag így meg úgy dolgoznak a srácok stb. Ez az adalék. A füszer a kolbászmasszában. A lényeg akkor is a HÚS. Az, hogy a dal maga működjön. Ne is csak működjön, mert az még mindig fél siker, hanem hatást gyakorolva működjön. A Helevornnál megvan ez a hatás. A Compassion Forlorn ettől függetlenül egy stílusalbum, ami meghökkentő újdonságokat nem kínál, de ez nem is célja. Viszont stíluslemeznek kiváló munka, ajánlott anyag!

Author: emp

Review
The Pit of the Damned
7.5/10
18.11.2014

Ci hanno impiegato ben oltre quattro anni i maiorchini Helevorn per sfornare un nuovo lavoro, ma d'altro canto avevano già speso un lustro per rilasciare il secondo album, 'Forthcoming Displeasures', recensito su queste stesse pagine. Quindici anni perché tre album vedessero la luce (la band nasce nel 1999), niente male no? Il risultato a questo punto non può che essere eccellente. E questo è sostanzialmente vero, perché 'Compassion Forlorn' è un signor disco di death doom che prosegue quanto già espresso nel precedente lp. Otto pezzi di suoni oscuri dotati anche di una certa vena gotica. L'album si apre con la deprimente "The Inner Crumble", song che cavalca l'onda dei suoni malinconici, ormai marchio di fabbrica della Solitude Productions e associate. Buonissime le linee di chitarra, cosi come pure il growling di Josep Brunet, che sapientemente lo alterna a un cleaning meditativo quando sono i tocchi di pianoforte a condurre i giochi. Nulla di nuovo per carità, ma si fa apprezzare. Con la successiva "Burden Me" si parte più sparati e un qualche eco degli Amorphis si percepisce in sottofondo, ma non solo, perché un occhiolino lo si strizza a destra agli Evereve e a manca, ai nostrani The Foreshadowing, anche se poi il brano scema un po' in intensità per ritornare a sprofondare nei meandri della desolazione. Derivativo penserete voi e non posso che confermare la cosa, soprattutto quando si scomodano anche gli Anathema di 'The Silent Enigma'. Quindi, prossima domanda, album da buttare? Nient'affatto! L'ho detto proprio all'inizio, 'Compassion Forlorn' è un signor album e per questo gli va assolutamente concessa la vostra fiducia. "Looters" è un pezzo che per linee di chitarra potrebbe stare benissimo su un qualsiasi disco dei Saturnus anche se Josep predilige il cantato pulito e al termine del brano si concede anche un narrato su una straziante melodia di pianoforte. La parabola ascendente della band spagnola prosegue con il pezzo forte del disco, "Unified", tra le song più trainanti del lotto (insieme a "Delusive Eyes"), in cui mi pare di percepire anche qualcosa degli ultimi Paradise Lost (che sarà ancora più evidente in "I Am to Blame" che si fa notare per un approccio più corale). Le cose girano bene e gli strumenti ben si incastrano tra loro sfoderando una prova, che col passare dei minuti, diviene sempre più convincente. Quello che ho notato tuttavia è che fintanto il quintetto iberico viaggi su ritmiche un po' più tirate, le cose vanno alla grande e il sound si conferma convincente. D'altro lato, con tempi più rallentati, la band torna ad essere "normale": "Reason Dies Last" ne è forse l'esempio più palese: belle chitarre, mood drammatico, ma forse la song più anonima dell'intero lavoro. Il disco si chiude con "Els Dies Tranquils", in cui Josep esordisce con un narrato in catalano e poi a salire in cattedra è Lisa Cuthbert, cantante, pianista e compositrice irlandese, la cui meravigliosa performance vocale (che richiama Tori Amos e Marie Brennan), arricchisce ulteriormente una prova già di per sé, molto buona. Ora non rimane che gustarci questo lavoro per i prossimi cinque, in attesa di una nuova release degli Helevorn.

Author: Francesco Scarci

Review
Doom-metal.com
7/10
01.11.2014

Helevorn is a gloomy Spanish sextet that seems to have snuck under the radar at the end of the 90’s, having grabbed a bit of attention within the past few years, with their second album Forthcoming Displeasures. Fitting in with the lovelorn doom that My Dying Bride, Draconian, and Saturnus have become well-known for, Helevorn seem to struggle a bit to make their identity stand out from the former.

Compassion Forlorn consists of eight tracks of very atmospheric and tragic sounding Doom. The riffs sound thick and have a semi-aggressive groove, meshing with some nice bass lines and weeping leads. Vocalist Josep Brunet has a melodic baritone singing voice that alternates with an expressive, raspy growl. Pianos and occasional symphonic keyboards blend into the depressive guitar harmonies, adding a sort of grandiose touch and emphasizing the more romantic sections of each song. The tracks aren’t particularly complicated, yet manage to avoid drifting into mid-tempo monotony. Helevorn’s strong suit here is consistency. They maintain an intense atmosphere and create pleasant melodies, while avoiding the common mistakes of growing too repetitive, too saccharine, or trying too hard to sound emotional. Everything falls into place nicely. For instance, seventh track ’Reason Dies Last’ shows the band building up the track slowly with a minimal 6/8 rhythm. As the song begins to grow in tempo and intensity, it halts to a calm interlude of acoustic guitars and glorious choral singing, before bursting to an epic climax. Closer track ’Els Dies Tranquils’ also features some wonderful female singing, which resonates the band’s usage of alto singing from their early days. It all sounds tasteful, and flows together very naturally.

Restating what I said before, Helevorn’s weakness is originality. Their style has been done many times before, and there isn’t much that they bring to the table that makes them distinguishable from all the others. I’ve made it a bad habit of name-dropping too much when writing reviews; comparing bands excessively as opposed to accentuating what makes them sound unique. Well, I found that this album could all-too-easily be lumped with the likes of Lacrimas Profundere, Wine From Tears and especially the aforementioned The Foreshadowing, with not enough to make them distinctive out of the bunch. Regardless, it’s a solid album with some nice vocals, melodic leads, and tasteful symphonic touches. Anyone looking for melodic or Goth-influenced Doom that plays by the book should definitely try Helevorn.

Author: Dante Duvall

Review
Ave Noctum
9/10
03.10.2014

Gli Helevorn sono una delle band più longeve di una scena doom spagnola che, se non proprio dal punto di vista numerico, si dimostra assolutamente all’altezza da quello qualitativo, grazie anche ai vari Evadne, In Loving Memory ed ai redivivi Autumnal.

Dopo l’album d’esordio “Fragments”, risalente a circa un decennio fa, il successivo “Forthcoming Displeasures” aveva consolidato lo status del gruppo maiorchino, capace di esprimersi su livelli prossimi a quelli degli esponenti di spicco del genere; questo nuovo lavoro non solo conferma la maturità compositiva acquisita dagli Helevorn ma, addirittura, li colloca ai vertici del movimento gothic-doom, in virtù di un’espressione stilistica pressoché perfetta, che trova in Compassion Forlorn la sua sublimazione, mantenendo un equilibrio stupefacente tra le dolenti atmosfere del doom e le aperture melodiche del gothic.
Se l’iniziale The Inner Crumble ricalca in qualche modo la struttura del brano portante del precedente lavoro, “From Our Glorious Days”, con la successiva Burden Me il sound si fa più ritmato salvo poi ritagliarsi momenti intrisi di cupa malinconia, volti a spezzare una trama musicale solo apparentemente di immediata fruizione.
Looters è guidata da un pianoforte che si alterna a passaggi chitarristici formidabili, che vengono replicati all’ennesima potenza in Unified, brano capolavoro dell’album grazie alla sua strabordante vena malinconica esaltalta dalle melodie strappalacrime messe sul piatto dal bravissimo Samuel Morales.
Con Delusive Eyes gli Helevorn si cimentano sul terreno dei nostri The Foreshadowing con il brano che, fosse dipeso da me, avrei scelto per essere accompagnato da un video anziché la già citata Burden Me.
Infatti, il potenziale commerciale di questa traccia è smisurato, con un chorus indimenticabile ed una prestazione vocale maiuscola da parte di Josep Brunet, un cantante che oggi, nell’ipotetica classifica di rendimento congiunta tra il growl e le clean vocals, ha ben pochi rivali nel settore.
I Am The Blame è un altro episodio di gothic piuttosto catchy, bello anche se leggermente inferiore per intensità al resto della tracklist, ma l’arrivo di Reason Dies Last riporta ampiamente sul proscenio le atmosfere intrise di drammaticità che il doom impone, con la dolente litania chitarristica di Samuel a tratteggiare un brano con il quale gli Helevorn portano a spasso l’ascoltatore in tutte le possibili sfumature del genere, per un risultato nuovamente esaltante.
Els Dies Tranquils tiene fede al titolo chiudendo l’album con le sue atmosfere più intimiste, prima con il recitato in catalano di Josep, poi con la sentita interpretazione della vocalist irlandese Lisa Cuthbert .
Cinquanta minuti di grande musica che, dopo quei tre-quattro ascolti canonici, diverranno l’irrinunciabile colonna sonora della giornata per chi ama Swallow The Sun, Saturnus e Paradise Lost: accomunare oggi a queste band gli Helevorn non è una bestemmia né un azzardo, Compassion Forlorn ne è la splendida riprova.

Author: Stefano Cavanna