The Morningside - The Wind, The Trees And The Shadows Of The Past (CD)

Review
Fobia Zine
7/10
27.02.2008

V Rusku asi žije spousta smutných lidiček, protože tamní doom metalová scéna čítá nepřeberné množství uskupení a stále chrlí do světa další a další nahrávky. A právě The Morningside z Moskvy se se svým debutem řadí do jejich zástupu. Tradičním dodavatelem neveselých produktů (myšleno hudebně, alespoň většinou…) z těchto končin je vydavatelství Solitude productions. A byť se tentokráte o vydání postaral spřátelený label BadMoodMan Music, zmiňované vydavatelství opět nezklamalo a figuruje i zde, protože se u této nahrávky stará o distribuci.

I když psát v případě The Morningside pouze o doom metalu by mohlo být poněkud zavádějící, protože tato škatulka jim je příliš těsná. Celé album zahajuje Intro (naštěstí celkem krátké…) a už se nám rozjíždí The wind. A mě okamžitě napadá Katatonia se svojí tvorbou kolem desek Brave murder day, nebo Discouraged ones. Podobná atmosféra, naléhavost, melodie. Jen zařazení uječeného, takřka "schwarz" metalového vokálu zde působí poněkud rušivě a k hudbě sedí asi jako pěst na oko. Na druhou stranu je to jedna z mála věcí, která se dá tomuto kousku vytknout. The wind po celou dobu trvání nabízí zajímavé momenty, které udržují pozornost posluchače a celá skladba postupně graduje. Ani jsem netušil, že má přes 11 minut. The trees navazuje na vál předchozí a délka opět dosahuje takřka 600 sekund. Pokud jsem psal o podobnosti s Katatonií, musím zde zmínit i pizzaře Klimt 1918. S těmi mají The Morningside společnou hravost a křehkost. Podstatný rozdíl ale vidím hned v několika věcech. Tím nejpodstatnějším je osoba pěvce. Obě zmiňované sebranky mají ve svých řadách frontmana, jehož hlas je charakteristický a rozpoznatelný mezi mnohými. Do hudby sedne jako správný kousek do puzzle. V tomto případě kousek do skládačky příliš nepasuje. V předposlední The shadows of the past se najednou od úvodu objevuje čistý vokál a hned je to jiná káva. Hlas poklidně plyne s melancholickým brnkáním a když si u toho jako
kulisu prohlížíte obal a vnitřek bookletu, který je hozen do podzimního hávu, působí to příjemně. S délkou pánové opět nešetřili (takřka 13 minut), ale ani zde to není na škodu, protože i zde se děje dostatek zajímavého. A poté už pouze Outro a máme zde konec. A jak tak poslouchám Outro a předchozí skladbu, napadá mě ještě jedno poslední přirovnání. Tentokráte zde slyším odkaz na Anathemu kolem alba Eternity.

Názvy všech tří skladeb vlastně daly název celému albu a tato trojice je už doplněna jen Intrem a Outrem. Byť všechny regulérní kusy mají nadstandardní délku, celková stopáž kotoučku je rozumná a hudba tak nemá šanci nudit. Oproti mnou recenzovaným ruským spoluobčanům na to jdou The Morningside odjinud. Jejich tvorba působí křehčeji a intimněji. Tam, kde se Painful Memories, nebo Revelations of Rain rochní v těžkých kytarových kilech, nebojí se využívat komorních akustických pasáží. V obou případech nenaleznete přiliš prostoru pro naději a optimismus, ale pocit zmaru a beznaděje je docílen poněkud jinými prostředky. A nutno podotknout, že právě The Morningside u mě vycházejí jako vítězové. Jak jsem již zmínil výše, booklet se vydařil. Má svoji specifickou atmosféru plnou melancholie. Téma podzimu je v daném ranku poměrně častým jevem, přesto koncept působí neotřele. Moc hezky vypadá i logo kapely na spodní straně disku. A když už jsme u toho chválení, měl bych zmínit zvuk, který se přesně hodí k nabízené tvorbě. Jistě, na tomto albu by se několik mušek našlo a pár věcí by se dalo udělat lépe. Nicméně, jedná se o debut a díky zde nabízenému materiálu tu vidím potenciál a tudíž i příslib do budoucnosti, který by mohl příjemně potěšit nejednu osamělou duši.


Author: Goro

Review
Kronos Mortus
7/10
26.11.2007

Az orosz The Morningside zenekar debütáló albumán röviden és tömören fogalmazva egy szomorkás őszi hangulatot árasztó muzsika hallható, ami leginkább a Katatonia-Brave Murder Day albumához hasonlítható. Nagyon mély és bús melankólia lengi körül a dalokat, amelyben az akusztikus gitár is elég sokat szerepel. A borító kicsit a Lake of Tears-Forever Autumn-jára emlékeztet, és persze azért a zenében is van egy csipetnyi hasonlóság, de 90%-ban a Katatoniát hasonlítanám hozzá. A 40 percben három dalt találhatunk, plusz egy introt, outrot és már ebből ki is derül, hogy elég hosszú nótákról van szó. Egy kissé kaotikus kezdés után kezdődik a „The wind”, amiről rögtön a sokszor említett Katatonia jellegzetes gitár refrénjei juthatnak eszünkbe. Majdhogynem maximális koppintás, amelyben csak egy apróbb csavarás különbözteti meg egymástól a kettőt. A vokál egy zordabb, károgós hang, ami segít a halálérzetet megerősíteni az amúgyis elég nyomasztó zenében. Néhol egy kicsit merengős muzsikába csapnak át, és ilyenkor pár akusztikus témát előkapnak, lágyabb dobütések és miegymás.

A következő „The Trees” dalban az eső zúdul ránk, természetesen borongós hangulattal, aztán jönnek a szokásos ismerős dallamok. Odáig rendben van, hogy ez egész jó, csak az a baj, hogy nem sok egyéniség rejlik a zenében, és ezért is vagyok bajban az értékeléssel, mert jól nyomják a srácok, de annyira nyilvánvaló a lopás, hogy így eléggé értékét veszti a zene. Nekem úgy tűnik, hogy ez a legsötétebb daluk a 3 közül, de egy kicsit unalmas. A harmadik számban van a legtöbb akusztikus gitár, és itt tiszta hangokat is észrevehetünk. Egyébként a Katatonia neve mellett megemlíthetném még az Opeth nevét is. Ebben a dalban lakozik talán a legtöbb érzés. Azt kell, hogy mondjam, a The Morningside zenéjéről, hogy nem rossz, de engem eléggé zavar ez a sok koppintás, lehet lesznek olyan emberek, akinek ez előnyére válhat. Mindenestre tökéletesen lefestik az őszi bús komorságot, amiben a magány végig jelen van, és szerintem sokan kapósak lehetnek egy ilyen zenére.

Author: NorthWar

Review
Diabolical Conquest
7.2/10
03.02.2008

First, some perspective: this site features bands with charming names such as Bloody Diarrhoea, Hymen Holocaust, and Bathtub Shitter. In those reviews, band names like Corpsefucking Art are referenced, and the album art invariably features imagery like lepers raping eachother with chainsaws. This band is called The Morningside. Below this paragraph, band names like Opeth and Katatonia are highlighted in blue. (I hope I'm not getting too meta here.) The album's cover art features some lovely trees. I guess what I'm trying to say is this: if you're a regular reader, and at this moment you have any preconceived notions as to whether or not you would like or dislike this album, you're probably right either way.

Now. I believe there should be a musical equivalent of roller coaster height requirements; "you must be at least this musically competent to ape your musical heroes." If such were the case, The Morningside could easily be used as such a scale. The musical heroes, in this case, are Agalloch, Anathema, Brave Murder Day-era Katatonia, among other purveyors of similar mid-paced, autumnal gloom. There are also hints of Opeth's Morningrise, sans the pretention and insincerity. At times, the album's poppy, liberal melodicism even nods towards Gothenburg -- except some sort of bizarro-world Gothenburg, the quality of which doesn't run the gamut from strictly average to the level of "odious abortion."

The rhythm section is here, but I guarantee you won't really remember what they do; aside from the occasional bit of adventurous, if disposable bass interplay, the songs are based around showy, serpentine lead development that is, at best, quite dizzying in its scope. An exception (disregarding the intro and outro) is "The Shadows of the Past," the first half of which is entirely acoustic, the momentum guided by the vocalist's amusingly accent-tinted ("dreeft away," you say?) venture at singing -- while the second half, on the other hand, is electric, but seems to drift and lull rather than whine and dazzle. The album teeters between genuinely moving and saccharine, but always maintains an element of "prettiness," for the lack of a word that doesn't make me want to fuck someone to death with a box cutter. The vocalist has a comprehensible, raspy scream bringing to mind early Dark Tranquillity, one song peppered with his unfortunate screamed/whispered vocal patterns that sound like they belong in an In Flames album. I really didn't want to call this guy a "melodeath vocalist," but that's sort of what he is upon overanalyzation. Regardless, the vocals aren't without their power, and are well suited for this kind of music.

I like that despite the fact The Morningside play an introverted, atmospheric form of metal, they don't take the easy route and lean upon keyboards. Some of the somber acoustic passages over rain & wind sound effects do come off as a bit superfluous, but they're just there to segue between the lead guitar acrobatics and moody vocals composing the meat of the album.

Too often, writers judge music on the basis of what it's not rather than on the basis of what it is. This album is the kind of thing that usually takes the brunt of such spurious pretenses; "this ain't no emotional, melodic metal with acoustic guitars and sensitive singing bullshit! BUY!" Well, The Wind, the Trees, and the Shadows of the Past is just that, but it's quite a solid album anyway. The Morningrise are inoffensive on every level and are one step away from aesthetic facelessness, but their professionalism cannot be overlooked.

Author: Travis
http://www.diabolicalconquest.com/reviews/the_morningside-the_wind_the_trees_and_the_shadows.htm

Review
Metalcrypt
3.75/5
23.03.2008

The Morningside present here some melancholic but not overly depressing Doom Metal. In fact, as far as Doom goes, this is pretty lightweight and quite accessible - call it "easy-listening music for metallers" if you will. This is slow to mid-paced music, big on atmosphere but still providing a healthy dose of guitar-based material, but nothing particularly "aggressive" - this would only sound aggressive to pop music fans, really. That doesn't mean it's bad, just that there's nothing particularly raw, rocking, or anything in-between on this album. This is very soothing music with tasteful use of keyboards and electric guitars that while distorted, sound rather tame (for a metal album, that is.) The overall atmosphere of the album tends toward the sad/melancholic style, but it does cast a somewhat upbeat shadow as well, making this Doom release more of a relaxing than a depressing affair. A couple of vocal styles are used here: Good clean vocals as well as a growl-ish style that borrows from Gothenburgh-style Melodic Death Metal. The Wind, the Trees and the Shadows of the Past may not be the most metal album in one's collection, but there are days when this is just the type of music one feels like listening to.

Author: Michel Renaud

Review
metal.de
8/10
06.12.2007

Wenn man sich das herbstliche Coverartwork von "The Wind The Trees..." ansieht, offenbart sich dem Betrachter auf den ersten Blick so gar nicht, was für Musik sich hinter dem unscheinbaren Namen THE MORNINGSIDE verbergen mag. Die Gestaltung ist insgesamt sehr schlicht gehalten, zurückhaltend gerade zu. Ich hätte spontan irgendwo in die Richtung Neofolk getippt, aber das wäre, wenn überhaupt, nur die halbe Wahrheit. Aber um nicht weiter drum herum zu schwafeln: THE MORNINGSIDE spielen eine sehr interessante Mischung aus melodiösem downtempo Black Metal nach Vorbild von den guten, alten KATATONIA, gepaart mit vielen sehr ruhigen Folk bis zuweilen sogar Postrock-Klängen. Oder, um es frei von Schubladen zu definieren: Diese Musik ist vertonte Wehmut und Melancholie!

Gut, so völlig innovativ mag auch diese Kombination dieser Tage nicht mehr sein, aber sie ist ungemein effektiv. Genau diese verregneten spätherbstlichen Tage, wie es beim Verfassen dieses Textes einer ist, sind es, an denen deartige Alben bei mir rotieren. Und eben jenes erste und einzige Werk dieser mir bis dato völlig unbekannten russischen Band vermag es ganz herrvorragend auszuloten, die richtige Portion Schwermut mit gleichzeitig wunderschönen, beinahe hoffnungsvollen Teilen zu kombinieren. Depressiv würde ich THE MORNINGSIDE nämlich nicht betiteln, es ist eher eine gefasste Form unaufdringlicher Melancholie, man könnte es selbstironisch sogar sentimental nennen. Ich denke, es sollte bereits klar sein, aber ich muss nochmal betonen, dass diese CD eine wirklich dichte, lückenlose Atmosphäre ausstrahlt. Was die Machart betrifft, so ist es auffällig, wie nahe die Metalparts an alten KATATONIA angeleht sind, dafür muss ich leider Abzüge in der B-Note geben. Das Hörerlebnis wird dadurch freilich nicht beeinflusst, aber das Werk ansich doch ein klein wenig geschmälert, da an einigen Stellen doch recht eindeutig zitiert wird. Der Gesang erinnert dazu noch in weiten Teilen ebenfalls an "Dance Of December Souls" und kommt im ersten Moment unerwartet harsch und aggressiv auf einem sonst eher zurückhaltenden Album. Aber auch diese kleine Unstimmigkeit verschwindet mit mehrmaligem Hören recht schnell aus dem Augenmerk. Ebenso überraschend setzt auch gegen Ende der CD klarer Gesang ein. Wo die Schreie den in Sicherheit gefiedelten Hörer aus dem Hinterhalt anspringen, da schlägt der Gesang genau in die entgegengesetzte Kerbe. Introvertiert und zurückhaltend - geradezu still wirkt dieser; meine Freundin meinte hier, es klänge so, als ob er nur für sich singen würde und es ihn gar nicht zu intressieren schiene, dass er aufgezeichnet wird. Dies trifft es meiner Meinung recht gut und auch wenn hier sicherlich keine technischen Höchstleistungen geboten werden, soklingt es doch unglaublich gefühlvoll. Mir persönlich ist dieser klare Gesang bei THE MORNINGSIDE lieber als ihr Gekeife, ich finde es fügt sich besser in das Gesamtbild ein, aber das mag ein jeder sehen, wie er mag.

"The Wind The Trees And The Shadows Of The Past" ist kein Album für zwischendurch, sondern sollte mit der nötigen Ruhe und Aufmerksamkeit gehört werden. Da es sich hier um das erste Werk der Truppe handelt, kann ich nur hoffen, dass es nicht das Einzige bleiben wird und dass die Band es schafft, ein Quäntchen eigenständiger in ihren Black-Metal-Riffs zu werden und den Gesang homogener zu gestalten. Aber man merkt schon: Wenn das das Schlimmste ist, was der Rezensent zu bemängeln hat, dann kann die Scheibe eigentlich nur gut sein und das ist sie auch.

Author: Johannes