Marche Funèbre - Into The Arms Of Darkness (CD)

Review
Deadly Storm
29.03.2017

“Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s člověkem, kterého jsme měli všichni rádi”: začal svoji řeč pán z pohřební služby. Krásně sepsaná slova, ze kterých jsme měli pocit, že nebožtík bude časem svatořečený. Přitom jsme všichni věděli, co to bylo za špatného člověka. Představoval jsem si, jak jeho vystavená rakev hoří očišťujícím ohněm. Nikdo na pohřbu neplakal.

MARCHE FUNĖBRE mi svým způsobem pohřební řečníky připomínají. Pomocí klasického doom metalu v podobě, v jaké jej hráli třeba takoví MY DYING BRIDE, NOVEMBERS DOOM, MOURNING BELOVETH, SATURNUS, KATATONIA, postupně navozují úplně stejné pocity, jako při loučení s tímto světem. “Into the Arms of Darkness” je jejich třetím dlouhohrajícím albem a je také velmi zdařilou výpovědí o smutku jako takovém.

Mohli bychom vznést tisíc připomínek k původnosti hudby MARCHE FUNĖBRE, ale já bych to takhle neviděl. Přijít v dnešní době s něčím novým v podstatě ani moc nejde a tak si raději užívám hudbu, která mě osloví. A Belgičané tomu co dělají rozumí na výbornou. Hrají si s melodiemi, až má člověk opravdu pocit, že jde položit květiny na hrob svých předků. V muzice zde není jen smutek, ale i jakási temná naděje, vznešenost, kostelní atmosféra, která dodává celé nahrávce na ještě větší přitažlivosti. Jakoby kapela předávala poselství o smíření se s osudem. V textech pánové odkazují na filozofii, literaturu a smrt. “Into the Arms of Darkness” je albem, které dokazuje, že i smrt může být krásná. Doom metal v chladné, inteligentní podobě. Vynikající!

sumarizace:

MARCHE FUNĖBRE mi svým způsobem připomínají pohřební řečníky. Pomocí klasického doom metalu v podobě, v jaké jej hráli třeba takoví MY DYING BRIDE, NOVEMBERS DOOM, MOURNING BELOVETH, SATURNUS, KATATONIA, postupně navozují úplně stejné pocity, jako při loučení s tímto světem. “Into the Arms of Darkness” je jejich třetím dlouhohrajícím albem a nutno říci, že také velmi povedeným. Belgičané tomu co dělají rozumí na výbornou. Hrají si s melodiemi, až má člověk opravdu pocit, že jde položit květiny na hrob svých předků. V hudbě zde není jen smutek, ale i jakási temná naděje, vznešenost, kostelní atmosféra, která dodává celé nahrávce na ještě větší přitažlivosti. Jakoby kapela předávala poselství o smíření se s osudem. V textech pánové odkazují na filozofii, literaturu a smrt. “Into the Arms of Darkness” je albem, které dokazuje, že i smrt může být krásná. Doom metal v chladné, inteligentní podobě. Vynikající!

Asphyx says:

MARCHE FUNĖBRE remind me funeral speakers in a way. Thanks to their classic doom metal (which is quite similar to bands like MY DYING BRIDE, NOVEMBERS DOOM, MOURNING BELOVETH, SATURNUS, KATATONIA) they evoke exactly the same feeling like when you are saying goodbye to this world. “Into the Arms of Darkness” is their third long-played album and I have to say that it is very good. Those Belgians knows what they do and they understand it perfectly. They play with melodies and you literally feel like going to a graveyard to put some flowers on your ancestors´ graves. There is not only sadness in their music but also dark hope, grace, church atmosphere which makes the whole album more attractive. Those gentlemen refer to a philosophy, literature and death in their lyrics. “Into the Arms of Darkness” is the album which proves that even death can be beautiful. Doom metal in cold, intelligent form. Excellent!

Author: Jakub Asphyx

Review
Kaosguards
16/20

« Into The Arms Of Darkness » est le troisième album de cette formation belge et possède una tout principal, à savoir le dépassement des paramètres souvent trop limitatifs du Doom Death Metal. Ce qui, je le confesse, me soulage grandement. Allons plus loin que ce teasing.

La dimension identitaire qui domine est bien évidemment celle du Doom Metal : tempos majoritairement lents, chant clair davantage expressif et modulé que puissant et lyrique (dans la lignée de Robert LOWE de SOLITUDE AETURNUS, mais aussi de PRIMORDIAL), ambiances mélancoliques et torturées, compositions longues (entre huit et presque quinze minutes, pour un total de cinq titres). Tous les ingrédients sont réunis et bien maîtrisés. On pourrait objecter que le chant clair sonne un peu fragile par moments ; ce à quoi je rétorque que c’est assumé et que c’est justement cela qui concourt à l’instauration d’une fragilité tremblante.

Fragilité relative qui entre en contraste fructueux avec les autres registres vocaux utilisés, à savoir le caverneux (option Death Metal donc) et le haineux aigre (option Black Metal évidemment). L’alternance des registres vocaux garantit certes une variété de sentiments exprimés mais surtout, la longueur des titres permet à MARCHE FUNEBRE de composer des agencements de séquences, pour un rendu dynamique. Signalons au passage une excellente animation rythmique assurée par la batterie qui ponctue sèchement les passages lents pour mieux intensifier son jeu lors des moments plus enlevés. Au final, c’est bel et bien une dramaturgie qui s’installe et qui porte à bon port ces lourdes circonvolutions rythmiques. Pointons également le travail classique mais vivace et pertinent des guitares qui n’en rajoutent pas dans le mode riffs énormes ou trémolos Black Metal, mais excellent en mode mélodique et mélancolique.

Avec MARCHE FUNEBRE, nous tenons un groupe qui a à cœur de créer un univers qui lui soit propre et qui propose à l’auditeur nettement plus que la réitération, si efficace soit-elle, des règles établies de longue date dans le Doom, le Black et le Death, sans pour autant tomber dans l’avant-gardisme inutilement démonstratif ou abscons. Il ne vous reste plus qu’à vous lover entre les bras pour pénétrer dans la délicieuse obscurité de MARCHE FUNEBRE.

Author: Alain Lavanne

Review
Don’s Metal Reviews
8.5/10
10.06.2017

Working to further their sound, Belgium doom/death metallers Marche Funèbre have sought to expand and warp traditional views of the genre with longer song structures and plenty of dissonant work alongside the more familiar work available here. Putting their work to the fullest point after a four-year break, the bands’ third full-length effort was originally released February 20, 2017 on BadMoonMan Music.

Going for the grandiose segment of their sound, the band brings out plenty of familiar elements featured throughout here that make for a rather impressive outing. This one mainly goes for the extended, slow-churning sprawl that’s typically famous in the genre with plenty of exaggerated rhythms and running times here allowing for the band to access the full range of their influences. Those sprawling rhythms are accompanied nicely by loose swirling riff-work that gives this a melodic touch alongside the stylish plodding patterns driving this one along, giving it a warmth and atmospheric touch that’s quite pleasing throughout here. As this generally works out rather nicely for the album, giving it plenty of solid overall work here, there’s still the small annoying factor here of this one feeling just way too bloated in terms of its structures. This is felt in the second half where the tracks go for even more extended segments that do include slightly more vicious attacks but are still focusing on incorporating plenty of excessive elements to make them last far longer than really necessary here. The band was quite capable in the first tracks that containing plenty of enjoyable elements yet still had a solid sense of keeping it contained and organized, which is lost in the later half which is why those are nearly double the length and just makes the album drag on a little too much. Beyond this, though, there’s not a whole lot really wrong here.

It may suffer a touch by being just slightly too overlong for its own good by going for some extra arrangements and patterns that don’t really need it to be that way, but the enjoyable work elsewhere throughout here makes this one quite the appealing and enjoyable effort for any fan of doom/death in general.

Author: gorelord84

Review
Metal Temple
8/10
02.08.2017

It is a burden that weighs you down. The sense of impending dread strains every movement and taxes every breath. You fight agonizingly for every step as you contemplate the meaninglessness of impermanence in an infinite uncaring void. Is it nihilism to come upon this realization? The rumination causes a hanging tension, the anxiety chips away at composure as you begin to sweat. Is there really a point in going forward when struggle is the… Oh no wait, your backpack was too heavy. That’s it, there you go! Take a load off, I’ll bet that feels better, huh? What do you even have in there, a Christmas ham? A favorite bowling ball? Oh no, that’s what was weighting you down? A copy of “Into The Arms Of Darkness” by MARCHE FUNÈBRE and it’s HEAVY.

Let’s look here; the album cover is what appears to be some kind of naked lady who is being water boarded with blood. Intense! I don’t think this is Geneva Convention approved at all. OK enough with the nonsense. What we have here is a great Blackened Doom Metal album. That’s what I’m going to pick as the genre, feel free to pick your own and maybe take it to a forum on the internet where other people will more than likely argue against you and they will definitely be wrong. This band has a name that is also that famous song for marching at funerals, and as we can guess, this is very gloomy and doomy and whatnot.

Personally I dug the fusion of the two elements. The vocals come in two varieties: loud, harsh black metal growls and clean singing of a more sorrowful tone similar to a CANDLEMASS. It works, strangely enough. It took me a bit to warm up to it, but after a few listens I really liked the contrast. It breaks up the songs nicely; I frankly wish a few more elements of Black Metal were taken (only a small segment near the end of the album ever really goes “krieg”), but this is a bleak album for grey days, not a hateful declaration of war. This is definitely an introspective album meant for long walks and time alone.

The shortest song is over eight minutes long. Each track is a voyage through various compositions and arrangements that are genuinely catchy and calming throughout. There are killer riffs, muted post-rocky segments, lurching Doom processions, this wake has it all! It’s hard to take a stab at describing every song but as an example, “Lullaby Of Insanity” dives between several highs and lows. It picks up the pace for a little bit before declining into a hypnotic incantation that suddenly tears into high gear with brutal roars and face-ripping guitars. There’s a rad part where the chorus becomes “Sink into Oblivion!” that’s followed by a phenomenal melody of shredding goodness.

There are so many contrasting segments in the composition of songs that re-listening to this album was a joy, just so I could fully appreciate all the layers involved. The drumming is great and features a lot of changes in tempo that, frankly, made all the changes in style of play all the more impressive when you consider 10 plus minutes of song to remember. Everything is mixed well, the bass is complementary but never really stands out on its own much: nothing necessarily good or bad, just observations.

All in all, I say if you’re going to listen to this album you may want to get some sort of neck rigging to keep your spine from snapping due to all the head banging you’ll be doing. I would say fans of stuff like MOURNFUL CONGREGATION and ALTAR OF OBLIVION as well as the aforementioned CANDLEMASS should stuff this into their ears. Black Metal fans feeling adventurous (I understand that leaving those frozen woods/dark caves/parent’s houses’ attics can be intimidating) who are looking for something a little more melodic than a XASTHUR or SVEDHOUS or other Suicidal/Depressive Black Metal bands (Internet genre tantrum incoming in…) or maybe something a little more mellow than a BORKNAGAR should check this out.

Songwriting: 8
Originality: 9
Memorability: 9
Production: 8

Author: Jose MaCall

Review
Eternity
4/6
19.01.2017

Faszinierend, wie das Album nach mehrfachen Durchhören immer mehr seine Facetten offenbart. Man muss sich wirklich auf die langen, wenig eintönig präsentierten, im Stil der frühen 90iger gehaltenen, melodiösen Doom-Death-Songs, die sich erst richtig nach mehreren Durchläufen entfalten, einlassen. Wer alte Katatonia, My Dying Bride oder auch Paradise Lost im Regal stehen hat, der darf hier gern hellhörig werden.

Die Belgier haben ihr nunmehr 3. Album in einer brillanten Soundqualität in der Klangschmiede aufgenommen. Einziger Stolperstein ist der an nur wenigen Stellen gewöhnungsbedürftige Cleangesang. Der jedoch klingt ausgereifter im Vergleich zu den Vorgängerscheiben und der Wechsel aus hohen Tönen und dunklen Growls klappt sehr gut. Die Texte sind inspiriert u.a. von E.A. Poe oder durch romantische Poesie des 19. Jahrhunderts.

Das Album hat viele starke Momente und interessante Passagen, „Lullaby Of Insanity“ empfehle ich als Anspieltipp! Da die Belgier dieses Jahr ihr 10-jähriges Jubiläum feiern, darf man gespannt sein, was sie dafür geplant haben. Im März steht jedenfalls eine Nordamerika-Tour u.a. mit Eye of Solitude an, zu diesem Anlass wird auch im Februar ein Split der beiden Bands erscheinen.

Author: CELINA SCHULZE