Doomed - Our Ruin Silhouettes (CD)

death doom metal, Solitude Productions, Solitude Productions
400.00 Р
Price in points: 800 points
SP. 087-14 xn
In stock
+
The third album from German band Doomed continues the dark affair of Pierre Laube started with his previous works: traditional sound based on powerful harsh rhythm guitars, low accented bass and intensive solo guitars – everything is fully packed and ready to shake the surroundings! «Our Ruin Silhouettes» ia a perfectly found balance between uncompromising brute and heavy doom death metal in the classical vein and non-sentimental melodicism. Pim Blankenstein (Officium Triste and The 11th Hour) and Andreas Kaufmann (Hatespawn and Charon (DE)) appear as the guest vocalists at the album. And, finally, Doomed have managed to provide their fans with conceptual album art inside 12-page booklet.

Tracklist:
1 When Hope Disappears 8:59
2 In My Own Abyss 6:36
3 A Reccurent Dream 8:56
4 The Last Meal 7:54
5 My Hand In Yours 7:00
6 Revolt 6:32
7 What Remains 8:51

Artist:
Doomed
Artist Country:
Germany
Album Year:
2014
Title:
Our Ruin Silhouettes
Style:
death doom metal
Format:
CD
Type:
CD Album
Package:
Jewel Case
Label:
Solitude Productions
Cat No:
SP. 087-14
Release Year:
2014
Barcode:
4 627080 610552
Country Of Manufacture:
Russia
Review
Pest Webzine
8/10

Although it's a one man band, Doomed seems to be a live act, too, since Pierre Laube usually gets session musicians for his live acts, and that's impressive and gives more trust in this moniker and its ambitions. This is its third full-length album and second out on Solitude Productions, and I have to say it's a crushing hour of music, 7 tracks of traditional Doom Death Metal highlighted by brutal, low-tuned guitar riffs, melodic leads and solos, deep guttural vocals, intense bass lines and tight druming, and I also have to mention the crystal clear, awesome production by Pierre himself, probably he should think of making this a real job as I'm sure a lot of similar bands would appreciate and book his work. Ah, and the cover and booklet artworks are all done by Pierre, too, so I guess with this new release he makes a statement and it might be a real milestone for him as an artist, I'm sure a good reaction from the listeners will give him more courage to continue on this way. What I liked the most about this release were the guitar leads and solos, they sound like starting to have an own identity, and if developed in the same direction I'm sure we'll soon say the band has its own identity in this scene. If you think you'll like a tough, melodic and just a bit melancholic Doom Death Metal with a stong approach on the Death side, too, go for it, this is a very good choice.

Author: Adrian
Review
Fobia Zine
8/10
17.10.2014


Starý opuštěný dům. Rozvaliny kdysi živoucího organismu. Do zdí obtisknuté vzpomínky, smích i pláč, stíny a siluety postav. Vše už dávno zarostlo kopřivami, houštím a po stěnách se plazí nekonečné provazce trnitých květů. Stejně se nepřestávám pořád divit, jak je možné, že ve mně některá muzika vyvolá tisíce obrazů, vzpomínek a zážitků a jiná prolétne jen bez zájmu okolo. To vnímání a přenos mezi přehrávačem a spojení s mojí hlavou (přes ušní přijímače), je složité, každý ho máme nastavené zcela jinak. DOOMED jsou Němci. Smutní, rozvážní, doom metaloví poutníci. Letos nás poctili svojí třetí deskou a abych pravdu řekl, tak je to z jejich tábora zatím první, která mě chytla natolik, že jsem se rozhodl napsat o ní pár řádek. Mám rád v tomto stylu jeho klasičtější pojetí a to se mi dostává vrchovatě. Odkazy na slavnější NOVERMBERS DOOM, WINTER, OFFICIUM TRISTE, MY DYING BRIDE, ANATHEMU (starší), MALEFICIUM, MOURNFUL CONGREGATION jsou zde sice patrné na každém kroku, ale nějak zvlášť mi to nevadí. Od podobného přirovnávání (a následném odsouzení) jsem již dávno oproštěn, to bych si jinak dnes „neužil“ žádnou muziku.

Důležitý a rozhodující je pro mě ten pocit, který na mě deska udělá. Jsem jako ochutnávač vína, soukromý degustátor, který sice možná nebude mít stejné chutě jako většinový strávník, ale neznám nic lepšího, než se přehrabávat ve své soukromé doomové sbírce jakostních vín. DOOMED se nesnaží přesvědčit posluchače o tom, jací jsou vynikající hráči, nezkoušejí ani příliš experimentovat. Oni vlastně „jenom tak hrají“. A na mě to funguje. Dokonce se mi zdá, že se v mém pokoji trošku ochladilo, stěny zešedly a začal se na nich promítat jeden smutný film o opuštěnosti, o místech, která v sobě mají otisknuté dávné vzpomínky, o všudypřítomné smrti, o smutku všedních dní. Někdy možná vyznívá album příliš roztahaně, rozvláčně, ale je nutné si uvědomit, že tohle není hudba pro vášnivé internetové diskutéry – „intelektuály“, ale spíš kulisa pro chvíle odpočinku, relaxačního uvolnění, něco pro usínání.

Líbí se mi, jak jsou jednotlivé songy citlivě zpracovány. Nikde nic neruší,
kapela se vyhnula dokonce i dnes tolik oblíbenému ženskému zpěvu a já si tak můžu tenhle smuteční pochod naplno vychutnat. DOOMED se nebojí dotknout i death metalu, ale ten je zde využit spíš ke gradaci, zvýraznění některých nápadů, než k tomu, aby získával nějakou výraznější roli. Pravidelně jsem u desky usínal a nejkrásnější byly ty přechody mezi bděním a královstvím snů. Ožívaly přede mnou tak pestré a rozmanité filmy, že by takové nedovedla natočit žádná dnešní filmová produkce se sebedokonalejší technikou.

Toulal jsem se po hvězdách, po opuštěných domech, létal nad vrcholy hor a mí blízcí mi říkávali, že jsem se usmíval, podobně jako to dělávají lidé, kteří to nemají v hlavě příliš v pořádku. Bylo mi to jedno. Mám rád staré věci s duší. Bývá mi líto vyhodit něco, k čemu jsem si po letech získal vztah. S „Our Ruin Silhouettes“ je to podobné. Působí na mě jako truhla po babičce, kterou najdete na půdě a kde se nad starými fotkami jednou užasle usmíváte a pak je vám najednou z těch vzpomínek smutno. Je to jako obraz od neznámého malíře. Odborník by ho asi raději spálil, protože nemá žádnou uměleckou hodnotu, ale pro vás není na světě ceny, která by se za něj dala zaplatit.

Jde na mě spánek, klíží se mi oči po dalším ohnivém dni. Odkládám klávesnici, zapínám play na přehrávači a pak… potom už zase stojím ve starých ruinách, sosám atmosféru, vše je zpomalené a krásně smutné. Doomová nahrávka plná těch nejchladnějších vzpomínek.

Author: Asphyx
Review
Concrete Web
9.5/10

This review deals with the German act Doomed, and not the American or, to my concern, the Antarctic one. This act was formed in 2011 in Saxony by Pierre Laube, and in 2012 Doomed satisfied us with two albums, the self-released The Ancient Path, and In My Own Abyss, their debut for Solitude Productions.

Our Ruined Silhouettes, which lasts for about fifty five minutes (for seven tracks that last in between six and nine minutes), opens with When Hope Disappears. It features guest vocals by Pim Blankenstein, whom you might know from Officium Triste, also a very unhappy and un-fast combo. The track starts with an esoteric multiple-voiced chant, a soft-screamingly guitar line, and some church bells -very nice!- before turning, after one minute, into a mostly oppressing and grimly-atmospheric piece of Funeral Doom. For a better part, the quality generally lies in the huge variation, and more specifically in the unique and perfectly executed mixture of hypnotic tremolo leads, the deep-throated grunts, and the slow-paced yet extremely heavy rhythm section. Every excerpt has its own character, with a focus on a total experience, a totality that translates dreamy mindscapes into Aural Art. It’s not by being varying that everything just fits. In Doomed’s case, however, it’s always a (figuratively) shot in the (figuratively) bull’s eye, figuratively seen, of course. Each single minute brings something new that accompanies this aural experience to dimensions beyond light or darkness. And still there’s a coherence, which makes each single composition a majestic journey, and the whole album a majestic² journey. The whole multi-layered experience introduces some of the purest elements from related and (sometimes) equally-blessed genres, like Traditional Old School Doom-Death -you know, the primal scene, without fake catchy electronics of modernist additions- or Black Metal from the most freezing and desolate kind. And to go on… Doomed do not eschew to explore other sonic dimensions by having the whole recording injected by some experimental moments too - though these ones being decently mixed and well-adapted to the whole conceptual approach.

Just for your information: besides Officium Triste’s Pim Blankenstein, also Andreas ‘Deathmonger’ Kaufmann (known from e.g. Charon, Impending Doom, Krypta, Hatespawn a. o.) figures as guest vocalist, on The Last Meal.

Author: Ivan Tibos
Review
R.U.M. Zine
02.09.2014

Dokonalá ve své obyčejnosti, ušlechtilá a přirozená, tak přesně taková je třetí řadová nahrávka německého projektu DOOMED, jež probudil v život umělec Pierre Laube, milovník ryzího death-doom metalu, asi takového, o jaký se pokoušely severomoravské soubory v letech devadesátých. Dodnes mám pocit, že u nás v rámci metalu neexistovala hodnotnější scéna, než byla právě tato. Ale to už bych se dostával k úplně jinému příběhu, což rozhodně nechci, resp. hudba DOOMED si rozhodně nezasluhuje to, abych ji přešel jen nějakým tupým přirovnáním. Člověk sice může neustále lomit rukama nad tím, že něco podobného už slyšel nesčetněkrát, ovšem „Our Ruin Silhouettes“ pro mě v současné době představuje hotovou závislost!

Nechat rozeznít neskutečně podladěné kytary, ponořit se do křehkých melodií, očekávat něžnost, ale nakonec vyrukovat s „pouhou hrubostí“, to je jednoduše stále fungující svátek nejen doom metalových umělců, ale i jejich příznivců. A právě pod tíhou těchto ingrediencí se doslova prohýbá hudba DOOMED. Skoro bych si dovolil tvrdit toto: Pokud někdo z vás, čtenářů, byl kdysi dávno zasažen ryze death/doomovou nádherou, je prakticky nemožné, aby se vám tato nahrávka nelíbila. Hned první skladba „When Hope Disappears“ je doslova reprezentantem death/doomové majestátnosti, za kterou ponejvíc stojí skvostné kytarové melodie, jež by mohly klidně vyset na nástěnce doom metalových vzorců. Za zmínku poté stojí i účast hostujícího Pima Blankensteina (OFFICIUM TRISTE, THE 11TH HOUR), který zde nechal rozhořet své hlasivky na plné otáčky, ostatně ani Pierre není v tomto ohledu žádný nýmand.

DOOMEDCo se týče dalšího pěveckého hosta, tak ten se představuje v kompozici „The Last Meal“ a jmenuje se Andreas Kaufmann – pokud znáte kapely HATESPAWN či CHARON, rozhodně si umíte představit, jakými hlasovými polohami byl tento opus okořeněn. Jestli jste si právě vsadili na slovo „hrubost“, rozhodně jste dobře udělali. U DOOMED se totiž na nějakou inklinaci směrem ke gotice, či alternativnímu rocku, vůbec nehraje. Je sice možné, že za nějakou dobu studna inspirace Pierrovi nakonec stejně vyschne, ovšem zatím tomu vůbec nic nenasvědčuje. A to používá pouze jednoduchou formulku – „hudba více či méně doomová, anebo „hudba více či méně deathmetalová“. Jeden z rychlejších kvapíků je např. ke slyšení ve skladbě „The Last Meal“, jediném to záchvěvu, kdy potemnělá atmosféra ustupuje kytarovému hromobití.

Celkově je ovšem nahrávka o totální valivosti a ponurosti, přičemž nelze opomenout ani dosti tvrdou kytarovou slupku, umocněnou vskutku parádním zvukem. Pokud jste zvyklí poslouchat hudbu hezky nahlas (a teď nemyslím pouze ve sluchátkách), tak s touto nahrávku si rozhodně užijete spoustu příjemných chvil. Abych byl však při výčtu všech základních znaků úplně kompletní, rozhodně musím vzpomenout i nemalý podíl klávesových nástrojů, jenž sice netvoří v hudbě DOOMED výraznou dominanci, ale skvěle obklopují všechny nástroje, především pak kytary. Možná i díky tomu se z hudby nevytrácí potřebná razance, ale na druhou stranu ani jakási dolaďující atmosféra. Zkrátka naprosto rutinérská práce v rámci této žánrové kategorie!

„ Our Ruin Silhouettes“ je album sice old schoolové, ale výsledným zvukem se jednoznačně dotýkající současnosti. Na první místě je však obdařeno přehlídkou toho nejslovutnějšího death-doomového umění, jehož komplexnost ještě podtrhují smysluplné texty a taktéž velmi vkusné bookletové zpracování. Jak je v materiálech uvedeno, tak hlavní mozek DOOMED se postaral nejen o samotnou hudbu, ale nebál si pohrát s tímto dílem i po stránce grafiky. Velmi působivě však ještě vyznívá obsáhlá děkovačka zanesená v bookletu, kde jsou přímo uvedena metalová díla, ze kterých Pierre čerpá inspiraci dodnes. Vskutku sympatické gesto, kterým se po obvodu vracím na začátek recenze. Tolik obyčejné, ale přesto nezadržitelně krásné a imponující dílo. K podzimu přímo dokonalé!

Author: All
Review
Zwaremetalen
6.8/10
07.07.2014

Het Duitse Doomed bestaat inmiddels een jaar of drie en komt dit jaar op de proppen met haar derde album. Zonder één noot gehoord te hebben, kun je wel raden wat voor vlees we hier in de kuip hebben. Ook op Our Ruin Silhouettes staat Pierre Laube (die alles zelf doet en voor optreden een vaste live-bezetting heeft) garant voor een uitgebreide portie doomdeath. Om het wat interessanter te maken met twee gastbijdrages.

Laat ik voorop stellen dat het maken van doomdeath geen koud kunstje is. Niet dat ik ervaringsdeskundige ben, maar waar vele bands binnen dit (sub)genre de luisteraar willen voorzien van een solide combinatie van brutaliteit en misantropie, vervalt men doorgaans jammerlijk in absolute saaiheid. Doomed heeft dit in het verleden helaas ook al bewezen. Echter is er sprake van een stijgende lijn op Our Ruin Silhouettes. Niet dat de gastbijdrages van Pim Blankenstein (Clouds, Officium Triste, The 11th Hour) en Andreas Kaufmann (Charon, Hatespawn) het nu meteen een stuk boeiender maken in respectievelijk When Hope Disappears en The Last Meal, maar dit album is geen straf om uit te zitten. Een uur aan doomdeath moet je sowieso op gepaste wijze behandelen (op de bank met een fles rode wijn en een homp Port Salut heeft m’n voorkeur) om het goed tot z’n recht te laten komen. Doomed anno 2014 is zwaar, vrij traag en bevat diepe, kenmerkende grunts. Standaard ingrediënten voor een standaard schijf. Uiteindelijk, hoe sfeerverhogend mijn eigen factoren ook mogen zijn, heeft dit album een hoog voortkabbelgehalte. Daarentegen moet ik wel zeggen dat ieder nummer zijn momenten heeft en het geheel qua sounds dik in orde is.

Medium doomdeath voor de verstokte liefhebber. Prima te verhapstukken voor “tussendoor”, maar ik mis climaxen. Ik mis bijvoorbeeld een cello of iets anders wat het geheel net dat beetje meer lading geeft om Doomed de ziel van menig liefhebber te doen bereiken. Kortom, ik mis sfeer. Niet slecht. Daar is alles mee gezegd.

Author: Martijn van den Beukel
Review
Metaleros
20.08.2014

Nuevamente y gracias a la gentileza del sello ruso Solitude Productions, tengo la oportunidad de compartir con ustedes otra excelente obra musical de su cada vez más nutrido catálogo. En esta ocasión, se trata del nuevo álbum de estudio, del proyecto DOOMED del talentoso músico alemán Pierre Laube, este tercer álbum que lleva por nombre “Our Ruin Silhouttes”, viene en cierta medida a consolidar el estilo Doom/Death y la particular visión compositiva con que este multi-instrumentista ha tratado de impregnar a esta entidad musical. El disco está compuesto de 7 temas que poseen una gran riqueza de tonalidades, sonidos y texturas, con buenos arreglos en cuerdas y batería, acertadas orquestaciones y uso de efectos, que a su vez se ven complementadas por un estilo vocal poderoso y en cierta medida acorde a la necesidad expresiva de los temas.

El álbum se inicia con “When Hope Disappears” que con intrigantes y ritualistas cantos de monjes, sonidos de campana y un aura de intensa oscuridad y malevolencia, nos comienza a sumergir en el mundo sonoro de Doomed, destaco el notable trabajo de cuerdas en donde las guitarras tienen un tono equilibrado, excelentes dinámicas, buenos riffs y fraseos melódicos, el sonido del bajo, ligeramente distorsionado le da cuerpo y sustento a la base rítmica de batería, que en contra de lo que se estila en este género, no apela sólo a seguir el tempo requerido, sino que con buenos quiebres y juegos de platos busca ser cambiante y al servicio de lo música de forma integral.

Las puertas del pandemónium se abren para dar paso, al excelente “In My Own Abyss” que con un ritmo y estructura de tipo bélico nos invita a presenciar la procesión infernal que evoca, gracias a los riffs cortados y poderosos, más una muy buena base rítmica, se mantiene el patrón de sumergirnos en sonoridades de voces dispersas, capas de guitarras y una siempre presente atmósfera opresiva. Con un tempo funerario y melancólico se inicia, “A Reccurent Dream” un tema que va lentamente evolucionando en términos de su dinámica, las cuerdas continúan teniendo un rol muy importante generando distintos estados y transiciones, aquí la batería toma un rol más secundario en cuanto a sus variaciones, el bajo con su sonido marcado y distorsionado ayuda a intensificar el efecto expresivo del tema, los teclados si bien es cierto son sutiles, aportan lo requerido por el lado de los texturas, en lo vocal Laube demuestra que junto con sus “Growls” profundos es capaz de producir registros más agudos que matizan los a ratos monótonos fraseos y modulaciones que realiza. Después de la sugerente melancolía de este tema, y ocupando la cuarta posición aparece de forma furiosa “The Last Meal” utilizando como enganche inicial lo que podríamos llamar un “blastbeat moderado” en batería, que da paso también a voces agudas que se mezclan con los “Growls” profundos de Pierre Laube, en cierta medida, este tema me recuerda un poco los viejos tiempos de My Dying Bride con una ligera inclinación más Death.

d1Ocupando la quinta y sexta posición, aparecen “My Hand in Yours” y ”Revolt” que mantienen el sello compositivo que Laube le imprime a sus temas, es decir, intensidad rítmica y melódica, buenas transiciones y atmósferas, más una personalidad que no permite de buenas a primeras atribuirle influencias directas, ya que para mí, hay tanto reminiscencias de otros géneros, así como de varias bandas, lo que sin duda es mérito del talento creativo de este músico. Cierra este muy interesante álbum, el tema “What Remains” que comienza con una evocadora melodía en guitarras y una mesurada base rítmica, que tras segundos cambia a una sólida estructura en donde los riffs tienen un cierto aire Djent, en particular por el tipo de rasgueo y tonalidad de las cuerdas, esta tendencia se percibe a lo largo del disco en general, lo que a ratos me hace olvidar que estamos frente a una banda Doom/Death.

En resumen, “Our Ruin Silhouettes” es un disco que requiere tiempo para ser digerido, dado que existen insinuaciones estilísticas permanentes, que le brindan diversidad y riqueza a la propuesta sónica de su música, quizás a ratos se tiende a perder el hilo conductor, fruto de esta misma experimentación, siendo en mi opinión el trabajo vocal el punto más bajo, ya que a mi modo de ver, falta variedad en los tonos y fraseos vocales, existiendo sólo momentos de voces más agudas y partes habladas que van en la dirección correcta para consolidar el cariz narrativo e incluso cinemático de la música de Doomed. Para acceder a más información de la banda o su discografía, click en los links inferiores.

Author: Calígula
Review
Ave Noctum
8/10
21.08.2014

A few years ago I reviewed this one man project’s second album of starkly despairing doom-death metal. Pierre Laube from Germany is the creative force behind Doomed, overseeing all aspects of artistic direction. Multi-instrumentalist, writer, layout designer and cover creator the man certainly is a talented individual. The art work adorning has the theme of a sickly dirty green backdrop with various silhouetted characters scrambling upon a tormented likewise silhouetted head. The type face used on the titles is difficult to read in places and all that coupled to his unique ability to write doom-death monsters means you have to take everything into consideration and not just the music.

With seven tunes clocking over 50 minutes, this is a sprawling and arduous sonic journey that will melt your mind and devour your soul, if you let it. A distorted monastic chant starts the opening track of “When Hope Disappear” before a deep growl and punishing riff soaks into your head. Pace is slow as expected, with haunting and drifting melodies creating a Katatonia like style I suggested in my review of the previous album. The glaring melodies are often superseded by monochromatic deathly dirges of violence. That violence is slow, tortured and painful as “In My Own Abyss” (also the title of the last album) with its snare drum marching style and some really beastly vocals. The song slithers along, grimily and toxically infecting every inch of your head.

“The Last Meal” starts slow but is jolted by a sudden blast that disappears as quick as it arrived. The structure is strange, schizoid, and manic, the tune is laboured in parts but then contrasts with the behemothic doom sludge style. Is it possible to enjoy albums like this or does one endure them as some form of cathartic release, certainly the album isn’t for a jolly night with your mates, more appropriate to wallow in self pity, where deranged melodies traumatise the listener with the sauntering pace and deviant harmonies. This album seems darker, more sinister and mournful than the previous release, a sign of the mood at the time of writing, “Our Ruin Silhouettes” is a driving dirge, with soulful aggression married to despondent threnodies.

Author: Martin Harris
Review
Forgotten Path
5/10

Maybe I have sclerosis or maybe it’s because of info overload, but I can’t remember writing about this band. But there it is in the last issue, page 88, 4/10 - another boring, annoyed, clichéd review. Oddly enough, I still can’t remember having listened to or written about Doomed. Most probably in a couple of days I will forget about “Our Ruin Silhouettes” as well and not without the reason.
Doomed’s new release has a good balance between Death and Doom Metal with some features of Funeral Doom; it has slow tempo and an engaging, gloomy atmosphere. Song structures and vocals are quite standard; drums and guitars go well together and there’s a commendable lack of melodiousness. I can’t point out anything else because it’s a pretty uninventive album just as the previous one. Doomed made the same mistakes or rather stuck to the boring truths and so “Our Ruin Silhouettes” lacks potential and energy. Its only advantage is that the album is easy to listen to and would work great as background music at midnight.

Author: Bloodie
Review
Kaosguards

DOOMED est le projet d'un musicien allemand, Pierre Laube, qui a publié pas moins de deux albums en 2012 : « The Ancient Path » et « In My Own Abyss ».

A l'instar de l'artwork baigné pour la troisième fois dans des teintes verdâtres, « Our Ruin Silhouettes » est le digne continuateur de la doublette évoquée ci-avant. DOOMED évolue plus que jamais dans un registre Doom Death qui peut de prime abord sembler très classique mais qui, si l'on y prend garde, recèle suffisamment de caractéristiques propres pour que l'effet global soit prenant.

Pour les non initiés (mais y en a-t-il?), les ingrédients de base du Doom Death sont au rendez-vous : tempo lent, compositions assez longues (entre six et neuf minutes), rythmiques pesantes, riffs âpres, chant caverneux. Tout est là, bien ordonné et convenablement employé puisqu'on a l'impression de prendre un parpaing sur le crâne (au ralenti certes, mais cela ne change pas grand-chose à l'impact). Pour éviter la banalité, Pierre Laube parsème ses compositions d'arrangements (claviers mélodiques, chœurs liturgiques) et de traits de guitare lumineux ou lancinants qui diversifient grandement la palette sonore. Même les parties de batterie tentent de dynamiser des rythmiques écrasantes.

Il en résulte des ambiances assez contrastées, tour à tour lugubres et lumineuses, âpres et obsédantes. Ce qui prouve qu'une authentique personnalité s'exprime au travers de DOOMED.

Author: Alain Lavanne
Review
Stu's Reviews
9/10
16.07.2014

East German doom project started by Laube in 2011, creating a traditional sound based on powerful harsh rhythm guitars, low accented bass and intensive solo guitars.


Starting with bells and various choral voices 'When Hope Disappears' grabs the attention straight away, soon moves into slow pounding doom with gutteral vocals.
The guitar is very melodic playing harmonies as opposed to de-tuned powerchords.
Towards the end the pace picks up, very 70's in style, then ends on more harmony.

Slow funeral doom for six solid minutes and 'In My Own Abyss' creates the perfect soundtrack for misery.

While 'A Reccurent Dream' returns to the style of track 1, the next one, 'The Last Meal', is more Black Metal with hyper drumming mixing it up with slower passages

Some really nice spoken word parts to 'My Hand In Yours', bringing yet another element to Laube's clever take on the doom genre, even some late 60's sounding guitar playing in this one.


'Revolt'could almost be a mainstream heavy metal song, quite a "nice" commercial take on Doom riffs, very catchy guitarwork, and a hypnotic drum beat.

Some prog elements to 'What Remains' at the start and then keeps the pace throughout, this one, again, has a lot more to offer than just Doom, very well put together, some striking bass work towards the end and that deep demonic vocal style all go to create something special.

Author: Stu Tovell
Write a review