Painful Memories - Memorial To Suffering (CD)

Review
Burningblack

This album is nothing less than the re release version of this Russian band first demo recorded back in 1996, this work was the first and only one of their extremely short carrier (I have heard about a supposed second nameless demo… but nothing concrete). A simple and straight Doom/Death Metal is what this band delivers here. A pretty light musicianship, clearly focused in create melancholic and sorrowful melodies, leaves heaviness and density in a second place, while the intense, dark and deep growling vocals are definitely the most obscure, raw element of the entire disc and definitely the undisputable highlight. The guitar lines delineates the music with its agonizing mood, the drumming is, as you surely expect, slow, simple but effective. The bass work becomes unexpectedly outlined in tracks such “The Weeping of Unborn Children” or “Rover of Sin” where provides profundity, heaviness, obscurity and low vibe to the whole music. Personally my favourite track is the last one, “No One Remains”, cause its reflex certain doses of originality in its mid pace tempos and mysterious melodies, but even this track sounds quite feelingless. A remarkable detail is that Painful Memories do not used keyboards, special effects or any kind of cliché, resulting in a pretty solid piece of Doom Metal, but, unfortunately, pretty standard too, anyway, do not forget this work was recorded a little more than ten years ago. “Memorial To Suffering” consists in six tracks clocked at 51 minutes plus a bonus live video from “In My Tomb”; a really solid version, that includes even a contrabassist on stage, I must say this version inevitably reminded my the sound of My Dying Bride… This work is not a must, but it’s far from being a bad album either, being completely recommendable for unadorned, straight Doom/Death Metal diehards… (AP)

Review
Fobia Zine
6/10
17.12.2006

Až z dalekého východu si našlo recenzované CD cestu do mého přehrávače. Tahle partička pochází (vlastně pocházela…) ze St. Petersburgu a hned po prvním poslechu mi jejich hudba překvapila svým archaickým zvukem a hudebními postupy. Po chvilkovém listování přiloženým bookletem se ale vše vysvětlilo. Nahrávka, kterou vydavatelství Solitude production vydalo v letošním roce, byla původně natočena už v lednu 1996 pro kazetové vydání a letos, po deseti letech, se dočkala i vylisování do stříbrného kotoučku. Ostatně, dle informací ze stránek vydavatele, kdo má toto jejich demo na MC, popř. na CD, má i kompletní diskografii Painful Memories, protože více toho mládenci prostě nestihli vydat. Vznik v roce 1994, v roce 1995 první koncík, o rok později zmiňovaný titul a zvony vítající rok 1998, byly pro Painful Memories zároveň i zvony pohřební, protože v tomto roce odehráli poslední vystoupení. A jakou že za tu krátkou dobu zanechali stopu v metalovém podzemí?

Hned od prvního tónu úvodní Memorial to suffering je jasné, že žádné kvapíky se konat nebudou. Doom metal ve své dřevní podobě, bez klávesových orgií a symfonických radovánek, se všemi klady i zápory, které měl před dekádou tento žánr. Pomalé tempo, řádně hluboký vokál, kytarové vyhrávky, patřičná délka skladeb (do deseti minut jim toho příliš mnoho nechybí, spíše je nějaká ta minutka přidána), v každém tónu pocit zmaru, beznaděje a k tomu samozřejmě i přímo úměrná lyrika. Při pročítání textů se rozhodně nebudete nacházet na sluncem ozářené rozkvetlé louce ve společnosti předmětu svých tužeb a kartonu Viagry, ale spíše v zatuchlé hrobce (viz. In my tomb), kde sice bude rovněž společnost, ale ve značně pokročilém stádiu rozkladu a poněkud méně zábavná. Při poslechu mě pak ovanul dech minulosti a já si několikrát vzpomněl na doom metalové zástupce let minulých z našich končin, se kterými tu vidím značnou podobnost. Takže, pokud posloucháte stará dema Love History, Dissolving of Prodigy, Black Heaven, nebo třeba Bone Orchard
a stále v tom nacházíte uspokojení, budete… ehm…uspokojeni. Mezi nejzdařilejší kousky bych zařadil The weeping of unborn children, která má oproti zbytku alba svižnější ráz a titulní Memorial to suffering, kde kytara kouzlí opravdu příjemné motivy. Až jsem si chvílemi vzpomněl na dánské kralevice Saturnus a geniální výtvor Paradise belongs to you. Pravda, ti jsou ale trochu jiná liga.

Jako vítané zpestření je zde video bonus ke skladbě In my tomb, který byl natočen roku 1996 v klubu Polygon. Bez jedné vteřiny deset minut ukázky toho, kterak si pánové byli jistí v kramflecích na prknech, která znamenají podsvětí. A tato ukázka má až překvapivou kvalitu. A to jak obrazovou, tak zvukovou. Dokonce je snimi na pódiu i hráč na cello, který se ale ke skupině připojil až po natočení předmětu této recenze.

V roce, kdy byl tento materiál natočen, bylo vše v pořádku. V současné době však působí poněkud zastarale (zvukově by dnes rozhodně neobstál s čistým štítem) a nějak nechápu smysl jeho vydání po tolika letech. Netuším ale, jaké mají Painful Memories postavení ve své domovině a nakolik je tam nahrávka pro tamní metalovou komunitu zásadní. Třeba k ní má vydavatel osobní vztah, nebo si ji vyžádali tamní fanoušci. Pravda, když už nic jiného, alespoň si užijeme bonusu v podobě výše zmíněného klipu, který na kazetě určitě nebyl. Každopádně, mě CD neurazilo a s trochou nostalgie jsem zavzpomínal na uplynulá léta, kdy jsem po akcích sháněl dema přesně tohoto druhu a velká spousta jich byla právě z Ruska (ech, kdo si dneska vzpomene na Cumdeo a ty spousty dalších…). Možná i z tohoto důvodu dávám bodů tolik, kolik dávám.

Author: Goro

Review
Friendhof
8/10
29.01.2007

Painful Memories es, mejor dicho, fue un sexteto que desde el San Petersburgo de los zares se formara a mediados de los noventa. Y hablo en pasado, pues aunque yo no tenía conocimiento de la existencia de la banda hasta la fecha, este Memorial to Suffering se trata de la reedición del único trabajo que en la corta vida de la banda lograran sacar del estudio de grabación, en su día en forma de casete, y que hoy se nos presenta en formato CD remasterizado. Un trabajo que se compone de seis temas, seis cortes que en una primera escucha nos remontan a mediados de los noventa en Inglaterra, a grupos como my Dying Bride, Anathema o los primeros Paradise Lost, a ese Doom-Death, crudo y transcendente, al que definieron y dieron cuerpo. Seis pistas de larga duración, como mandan los cánones ortodoxos de dicho género, impregnados de miedos, dolor, sufrimiento, pecado, eternos por qué, desesperanza y el deseo de una muerte redentora. Batería pesada y lenta, monolítica, acompañada de un bajo que acentúa el sentimiento de abatimiento. Guitarras bien diferenciadas en sus funciones, que en ocasiones se unen para crear bellas e hipnóticas harmonizaciones propias del dogma del género. Todo ello interpretado con una perfecta factura que crea el paisaje sónico perfecto para la voz gutural y desolada, o en otras ocasiones limpia y atormentada, que nos conduce a los más profundo de nuestro ser.
En definitiva un álbum de Doom-Death old-school, que incluso se refleja en el cuidado artwork. Un recuerdo del presente para el pasado de un estilo maldito pero en nada muerto. Memorial to Suffering, un deleite para todos aquellos que disfrutan con la más extrema crudeza y desesperanza. Tan sólo apuntar una pregunta, ¿hasta donde podrían haber llegado Painful Memories de haber continuado? ...seguro que muy lejos.

Author: Rodbert Steinbruch

Review
Imperiumi
7/10
16.11.2006

Vaikka vuosikymmenen takainen Venäjä oli jo monista kahleista vapautunut jättiläinen, harva todennäköisesti olisi uskonut, että maassa sikisi tuolloin täysin kansainväliset laatunormit täyttäviä metallibändejä. Toki itänaapurista on aina löytynyt omat kuriositeettinsa, mutta puhtaasti musiikillisesta näkökulmasta katsottuna harva yltää siihen, mihin Painful Memoriesin ainoaksi jäänyt demo, nyt CD:llä uudelleenjulkaistava Memorial To Suffering ylsi. Yhtye nimittäin jyräyttää peliin sellaiset death/doomit, että sitä heikompaa hirvittää. Vielä kun alan bändejä monesti vesittämään pääsevät koskettimet, naislaulut sun muut romantiikkahömpötykset on suosiolla jätetty kokeilematta, niin voidaan puhua todellisesta löydöstä.

Vaikka bändi itse asiassa tämän levyn nauhoitusten jälkeen liitti kokoonpanoonsa sellistin, ei Memorial To Sufferingilla synnytä mielleyhtymiä mihinkään sydäntäriipivän kaihoisaan. Mieluummin bändin sanookin nojaavan hitaaseen death metaliin - nykypäivän normien mukaisen death/doomin sijaan. Dmitry Serkinin laulut kumpuavat parhaimmillaan jostain varsin syvältä. Biisit kuten In My Tomb ja The Weeping of Unborn Children hakevat vaikutteita milloin Deathiltä, milloin 90-luvun alun skandideathistä, unohtamatta tietenkään bändejä kuten My Dying Bride, Paradise Lost tai Katatonia. Painotus on kuitenkin ehdottomasti mainittujen yhtyeiden kalmaisemmassa ilmaisussa, vaikka myös kitaraharmonioita kuullaan yltäkylläisesti. Missään sokeriliemessä tätä albumia ei kuitenkaan ole keitetty.

50-minuuttisen levyn kuuntelee läpi yllättävänkin helposti, ja vaikka korvakäytäviin ei ensimmäisillä kuunteluilla jääkään kaikumaan mitään ihan unohtumattoman kutkuttavaa, tunnistaa Memorial To Sufferingin laadukkuuden melko lailla välittömästi. Mikään bändi ei luo kuutta erittäin tasalaatuista ja tyylitajuista biisiä sattumalta. Nämä tyypit tiesivät tarkalleen, minkälaisen kokonaisuuden he ensimmäisestä demostaan halusivat muodostaa. Avaus- ja nimiraidan perusteella ei pitkälle meneviä johtopäätöksiä uskalla vielä tehdä; biisi kun on levyn ylivoimaisesti lyhin, kenties myös kaunomelodisin biisi. Why?-kappale muistuttaa puolestaan muutamassa kohdassa niistä samoista herkuista, joilla varhainen Amorphis minut lumoaa, mutta kokonaisuutena biisi ei ole levyn parhaita. Puolivälin tienoilla vallan komeisiin Death-melodioihin katkeava In My Tomb ja yhtälailla teknissävytteisesti starttaava, joskin pikaisesti oman sorvin ääreen palaava The Weeping of Unborn Children ovat albumin parasta antia. Jälkimmäisestä paistaa läpi tempoltaan maltillisempi jenkkikuolo yleisemminkin.

Vaikka levyn ensiviehätys hieman himmeneekin sitä tarkkaan analysoidessa, kippaa vaaka loppupuheenvuorossa reilusti plussan puolelle. Bändi käyttää tietenkin paljon genrelleen tuttuja elementtejä, minkä vuoksi jotkut kuuntelijat saattavat tuomita sen heti kättelyssä tavanomaiseksi tapaukseksi, mutta itselleni levyllä vallitsevan tunnelman todellinen aitous kääntää suurimman osan kliseistäkin lähes erehtymättömäksi tyylitajuksi.

Author: Antti Korpinen

Review
Pavillion 666
8/10
25.12.2006

Si certains lecteurs faisaient déjà partie de l’univers confidentiel du Doom Metal en 1996, il est alors fort probable qu’ils se souviennent de la demo des Russes de Painful Memories, à savoir « Memorial To Suffering ». Le jeune groupe a depuis splitté, et on n’a plus aucune nouvelle d’eux. Seul vestige d’une carrière éphémère, leur démo a été remasterisée et rééditée par l’excellent label d’obédience Doom, Solitude Productions, et c’est avec plaisir que l’on retrouve une musique aussi sincère et bien faite que très singulière dans sa démarche.

Non pas que le Doom de Painful Memories soit particulièrement original. Il s’agit bel et bien d’un Doom/Death pas si éloigné que ça des premiers My Dying Bride ou Anathema (jusqu’à « The Silent Enigma », non-compris), s’épanchant en de longues minutes lancinantes et mélancoliques. Pourtant, l’approche qu’en font les Russes suinte un parfum bien particulier : point de clavier, juste un violoncelle très occasionnel, un son brut aux essences indéniablement Epic Doom, des solis particulièrement mis en avant, un chant variant entre plaintes narrées et Growls très Death, quelques accélérations ponctuelles. A priori, rien d’innovant, et pourtant, tout cela est vraiment tourné d’une manière personnelle : la production, en dépit de la réédition, conserve un aspect sale et rocailleux que la plupart des groupes de Doom bannissent de nos jours. L’abord des rythmiques de guitare évoquent vraiment Candlemass : c’est rugueux au possible, aucune tentative d’édulcoration ; les riffs, eux, privilégiant des solis poignants, sont foncièrement différents et sont, en conséquence, nettement plus classiques. Sur la forme, Painful Memories montre donc des éléments propres, et l’absence de clavier pourrait potentiellement être comblée par la volonté de faire des guitares leads le vecteur principal d’émotions. Pourtant, malheureusement, on peut contester cette potentialité : outre quelques breaks plus éclairés éventuellement davantage communicatifs (« Memorial To Suffering », « In My Tomb »), l’album s’avère malheureusement hermétique, tel un gros bloc de Doom/Death gras qui aurait pu être planant mais qui, visiblement, n’en a pas vraiment les possibilités. Il serait pourtant illégitime de mettre en cause les choix de productions, risqués mais payants ou des Growls très réussis : c’est au niveau de la composition que le groupe pêche. On sent que l’inspiration est là et que de grandes choses sont réalisables (enfin, auraient pu être…), mais ça ne passe pas : les durées de titres aléatoires, les breaks peu variés, les rythmiques monotones (même pour du Doom !)… « Memorial To Suffering » s’apparente à un mur infranchissable de grosses guitares, un monolithe (mais je ne veux pas dire par là que le groupe à un aspect Funeral Doom !) dans lequel distinguer quelque chose de vraiment particulier n’est pas évident du tout.

Peut-être, finalement, est-ce en cela que la musique des Russes est intéressante : puisqu’elle est si difficile d’accès, et ce malgré des mélodies très plaisantes sur la forme, il est probable que l’auditeur trouve tout simplement passionnant de se plonger dans ces abîmes peu clémentes dans lesquelles, pour tenir et aller encore plus loin, il est finalement possible de se raccrocher à des éléments plus reconnaissables ou mémorisables. Conclusion inattendue : « Memorial To Suffering » serait alors un grand voyage dans lequel on se lance, une aventure pleine d’hostilités que l’on veut apprendre à dompter, et peut-être que petit à petit, tous ses défauts apparents s’effacent pour constater, haletant, que cet album mérite bel et bien son statut culte.

Author: ORPHANAGE