Alley - The Weed (CD)

Review
Fobia Zine
6/10
26.03.2009

O existenci ruské skupiny Alley jsem zatím neměl potuchy, logo MadMoodMan, stejně jako webová adresa Solitude Productions na obalu napovídaly, že by se měl hrát doom metal.

Ale když se z reproduktorů začaly linout nevábné noise-ambientní zvuky, trochu jsem se lekl. V poslední době mi v přehrávači podobných projektů několik uvízlo a žádné velké nadšení ve mě nevzbudily. Nebavilo mě to poslouchat ani sepisovat, bodování jsem vzdával úplně. V případě ruského kvartetu využívajícího typické nástrojové obsazení se naštěstí jedná pouze o intro (zbytečných 5 minut), po kterém nenásleduje očekávaný doom metal, ale spíše jeho smrtící bratranec. Alespoň tedy v druhém songu Coldness slyším lehkou ozvěnu švédského střednětempého death metalu s typickým hrubým řevem. Trojka ale zase míří jinam, míchá doomové pasáže s deathovými, záhrobní murmur se střídá s čistým hlasem, nadupané pasáže s melodickými kytarovými vyhrávkami a tahle poloha se mi zdá ze tří nabízených jako ta nejlepší. V podobném duchu se nese i Hessian Of Rime, trochu znepokojující motivy kytary a akustické pasáže mě ale baví tak 3 minuty a pak pozornost začíná upadat... a to má skladba „krásných“ minut 7. Délka skladeb je v podstatě nejzásadnější výtkou
k předloženému materiálu, sáhodlouhé kompozice nejsou natolik silné, aby nezačaly po čase nudit. Fading Fall se pomalu sune v doommetalovém tempu, ještě štěstí, že prostřední úsek odbočuje až k art rocku – jen kytarové vybrnkávání, procítěný čistý zpěv a strohé bicí vytváří celkem silnou atmosféru. Po devítiminutovém „odpočinku“ se vracíme k mixu doom a death metalu a závěr patří další „nekonečné“ skladbě, která v podstatě shrnuje vše, co se hrálo v těch předchozích. Střídají se rychlejší momenty s ponurými, řev s normálním zpěvem, death, doom, rock – takže by vlastně stačilo poslechnout závěrečných 15 minutek a je řečeno vše.

Obal není žádným grafickým skvostem, třeba texty chybí, ale ponuré barvy k náladě alba celkem pasují, stejně jako stylové retro fotografie. Zvuk z neznámého studia (název není v bookletu uveden) neurazí ani neposadí na zadní část těla – průměr. Stejně jako celá nahrávka.

Author: Johan

Review
Zware Metallen
61/100
20.02.2009

Onbegrip, onbegrip. Wat drijft je als muzikanten om bijna exact als Opeth te klinken? Is het een bewuste keuze? Gaat het per ongeluk? En wat doe je als je beseft dat je zo klinkt? Of is het allemaal toeval, en slapen deze Russen onder stenen, niet wetend dat er een Opeth bestaat? Wat ook de oorzaak is, het is zo. En wel zo erg dat ik mezelf de derde luisterbeurt nog niet wijs kon maken dat ik naar een andere band zat te luisteren. Dan vraag je erom.

Reden genoeg dus om The Weed gewoon als Opeth plaat te beoordelen. Van Opeth verwacht ik een volle speelduur kwaliteit. Van Alley krijg ik dat niet. Het klinkt allemaal hetzelfde, maar al het karakter is eruit, samen met de interessante structuren. Alles voorzien van een productie waar je moe van wordt door er enkel naar te luisteren, die de technische doch weinig spannende riffs bedelft onder eenzijdig doublebass werk. Memorabel is het geen moment, tergend is het telkens, en met de minuut wordt duidelijker dat het enige dat deze band doet, jatten is.

Dus. Zoek je progressieve metal in de zin van het woord, blijf hier dan ver van uit de buurt. Wil je echter graag weten hoe het had geklonken als Opeth nog een plaat had opgenomen in de periode dat de band nog jong was, geen massapubliek had dat de nieuwe platen bejubelde ongeacht hun kwaliteit, en al hun inkomsten die uit dat semi-progressieve deathmetalbandje voortkwamen doneerde aan het groene doel (hoe kom je anders op zo'n titel) met een productie die kan evenaren met het latere werk, probeer The Weed dan eens. En dan heb ik het over de cd, hè.

Author: Jakob Jan Kamminga

Review
Imperiumi
7/10
09.04.2009

Opethin raskas progressiivisuus ja viileä tunnelmallisuus tuntuvat olevan kovassa huudossa Venäjällä. Tällä kertaa samankaltaisia eeppisiä tikkaita kiipeää Krasnoyarskista kotoisin oleva Alley, jonka debyytti The Weed hiihtelee melko lailla Opethin Ghost Reveriesin ja Deliverancen kaltaisilla laduilla. Perustasoltaan bändi on varsin pätevä ja tiukkoja modernin death metalin ryöpytyksiä, leijailevaa fiilistelyäkään unohtamatta osataan jalostaa tasokkaasti. Opethiin verrattuna Alley silti tappelee divaritasolla ja noudattaa liikaa vanhoja metodeja.

The Weed -levy on suoraviivaista ja tasatempoisempaa jytinää. Rytmi vaihtelee taajaan, vaikka kokonaisuus kaipaisi enemmän kiinnekohtia. Tarttuvuutta on runsaasti, vaikka hittipitoisuutta ei päästä lähellekään monisyisen ja kursailemattoman tulituksen sekä tunnelmoivan värinän edetessä. Laulajan tulkinta on melko laadukasta ja matalaa murinaa ja puhtaammista luikautuksistakaan ei voi olla haistamatta Åkerfeltin lievää läsnäoloa. Parhaimmillaan ylletään hyvin synkkäkatkuisen deathin maailmaan. Levyn soundimaailma etenkin kitaroiden osalta on mukavan rujo ja äänimaisema pysyy laajana, joskaan ei kovin orgaanisena.

Ihan mukava ja piristävä levy, mutta väitän silti, että Opethin tyylinen vahvasti lanseerattu ja jalostettu linja alkaa olla uusien yrittelijöiden osalta kuultu. Jotain omaa, kiitos, vaikka laadukasta settiä tulisikin.

Author: Tero Lassila

Review
Friendhof Magazine
7.5/10
19.03.2009

Desde un país tan poco prolífico en lo que a bandas de Metal se refiere llegan Alley, cuarteto debutante en el panorama del Metal extremo, que adoptan el Death Progresivo como estandarte. Como todo disco que se precie, podemos encontrar la faceta positiva y negativa del trabajo, prevaleciendo en este caso la segunda, y es que se nota que esta banda está formada por un grupo de gente que idolatra hasta la saciedad a un grupo determinado, (pese a tener por seguro más influencias), y se centran en repetir estructuras, detalles y en definitiva la forma de hacer de aquella, intentando introducir algún elemento que se distancie de dicha tónica, pero con mucha timidez, y el resultado que obtenemos es un clon descarado de Opeth. Esto tiene su mérito, básicamente porque desde luego han sabido captar perfectamente la esencia de los suecos, lo cual no es fácil, ni en técnica ni en originalidad, pero por otra parte es un poco frustrante que una banda que ha luchado durante años por desarrollar su propio concepto de música y mostrarlo al público empiece a sufrir las consecuencias de los imitadores que se apuntan al carro sólo porque ahora el estilo que ellos reinventaron está en auge gracias a ellos. Por otra parte también resulta frustrante que esta banda, que pese a la juventud de sus componentes gozan de una calidad instrumental envidiable, que han contado con una producción excelente para grabar su debut y que presentan su CD con un artwork de un gusto exquisito, frusten sus capacidades creativas con la mera imitación. Así pues insto a la banda a que desarrolle su propio sonido, sin dejar de lado su más que sabida influencia principal, así como otras, ya que no es una cuestión de falta de capacidades, más bien es una cuestión de comodidad, de asegurarse la aceptación de una manera un tanto ruin. Por lo demás es una banda que desde luego resulta digna de escuchar, ya que hasta ahora no había escuchado a nadie que haya digerido las directrices de Opeth de una manera tan magistral: técnica depurada, temas extensos, partes deathmetaleras combinadas con relajados momentos acústicos, cambios drásticos de voces limpias a gurutales, desarrollos imposibles y retorcidos…

Author: Necromancer

Review
Shapeless Zine
8/10
04.2009

Generalmente il sottoscritto и uno di quelli che continua a menarla su quanto sia importante avere una personalitа propria nella musica, di quanto l'originalitа sia difficile da raggiungere ma al tempo stesso da tenere sempre presente come obbiettivo, di non fossilizzarsi su schemi precostituiti e via dicendo. D'altra parte, come sempre, il mondo non и tutto bianco e nero e quindi ci sono infinite sfumature di grigio che vanno prese in considerazione. Prendiamo gli Alley, una giovane band russa al primo album che suona esattamente come i vecchi Opeth. Come premessa questa non mi farebbe entusiasmare, perchи i vecchi album degli Opeth li ho giа e non mi interessano i cloni, eppure questi ragazzi mi hanno convinto. Sarа perchй, comunque, prendere spunto (anche pesantemente) dalla band di Mikael Еkerfeldt vuol dire rifarsi ad uno stile relativamente giovane, che ha avuto la sua esplosione giа nel nuovo millennio. Insomma, non и il milionesimo tentativo di rifare un "Keeper Of The Seven Keys", un "British Steel" o un "The Number Of The Beast". Gli Opeth sono ormai dei classici ed и quindi naturale che inizino ad uscire parecchie band cresciute con i loro album. Insomma, sono troppo pochi i cloni della band svedese per essere giа venuti a noia. Almeno per me.
Oltretutto un disco come "The Weed" ha ancora piщ senso adesso che gli Opeth stessi hanno preso una piega non meno interessante che in passato, ma di certo diversa, con una maggiore attenzione alla componente progressive, trame sempre piщ intricate e pulite, chirurgiche e ammalianti, ma meno legate a quella spontaneitа e a quell'alone di mistero che avvolge un "Morningrise".
Bene, gli Alley portano avanti proprio quel percorso, mantenendo le classiche coordinate sonore degli Opeth, ma prediligendo il lato atmosferico piuttosto che l'attento cesellare di un arazzo complesso e articolato. Abbiamo cosм una lunga introduzione ambient, "Duhkha", che ci introduce con lentezza al primo vero brano, "Coldness". Come immaginerete c'и poco che io possa dire che un fan degli Opeth non sappia giа: momenti acustici ed intimisti si intervallano con assalti death metal, mentre la voce di Andrey Evtugin (molto simile a quella di Еkerfeldt) ringhia con foga demoniaca. Le atmosfere sono molto cupe, ma ancora siamo nella fase piщ 'immediata' con un brano di soli cinque minuti di durata.
Giа con "Dust Layer", invece, si inizia a fare sul serio salendo a nove minuti. Anche in questo caso non siamo di fronte all'episodio piщ nero di "The Weed", ma la scrittura si fa piщ articolata, rendendo piщ dinamico il tutto tra rallentamenti e momenti piщ lineari e melodici.
Dopo un brano in linea con quanto detto finora, "Hessian Of Rime", si arriva al trittico piщ lungo del CD, con tre composizioni tutte al di sopra dei dieci minuti di durata. "Fading Fall" inizia con un forte impeto death, ma gioca con grande abilitа anche la carta della malinconia delle voci pulite e delle chitarre acustiche. Anche questo aspetto и facilmente sovrapponibile con la doppia anima degli Opeth, ma resta il fatto che la qualitа del songwriting и decisamente elevata. La stessa qualitа si nota anche in "Jaded Mirrored", che si dipana con eleganza, riuscendo comunque ad aumentare proprio quell'aura spettrale che rende affascinanti queste lunghe composizioni. Chiude il lavoro "Days For Gray" con i suoi quattordici minuti in cui vengono ripresi tutti i pregi del gruppo, tra sfuriate elettriche, carezze acustiche e lugubri rallentamenti dal sapore doom.
Insomma, come ho giа detto non c'и una nota originale per tutta la durata del CD, ma per questa volta chiudiamo un occhio e godiamoci le ottime qualitа compositive, vista anche l'attenuante dell'inesperienza. Adesso perт, cari Alley, rimboccatevi le maniche, perchи un secondo album identico a questo non avrа piщ lo stesso trattamento di favore!

Author: Danny Boodman