Ophis - Withered Shades (CD)

doom death, Solitude Productions, Solitude Productions
479.90 Р
Price in points: 800 points
SP. 035-10 xn
Out of stock

We (Solitude Productions) will add your email address to a special mailing list for this product. Once the product is in stock, you’ll get an email about it automatically, and your email address will be removed from the product’s mailing list.

The data will be visible to some members of our staff. If you’d like to have your personal data removed, send an email to store@solitude-prod.com.

If you believe that your personal data has been misused, you have the right to lodge a complaint with a supervisory authority. We’re obliged by EU General Data Protection Regulation to let you know about this right; we don’t actually intend to misuse your data.

The second full-length album of German band. New material, even more harsh and gloomy is professionally produced and ready both to bring joy to old fans of traditional doom-death metal and to attract interest of those who just has started to get familiar with the genre. "Withered Shades" accumulated heavy riffs and acoustic passages, combined dynamic parts and atmospheric interludes. The new album of Ophis is a new precious book in the world library of doom.

Tracklist:
1 The Halls Of Sorrow 14:37
2 Suffering Is A Virtue 9:37
3 Earth Expired 11:32
4 Necrotic Reflection 15:48
5 Halo Of Worms 12:45

Artist:
Ophis
Artist Country:
Germany
Album Year:
2010
Title:
Withered Shades
Style:
doom death
Format:
CD
Type:
CD Album
Package:
Jewel Case
Label:
Solitude Productions
Cat No:
SP. 035-10
Release Year:
2010
Country Of Manufacture:
Russia
Review
Atlantis Tales
9/10

Попробуем встретить по обложке. Итак... Серебристо-черная с изображенным грубыми мазками искаженным лицом, готический шрифт и логотип, в котором нашлось место разом и пентаграмме и перевернутому кресту... Первые ассоциации лично у меня были прочно связаны с black metal. Меж тем OPHIS (что, кстати, в переводе с греческого означает “Змея”) представляют собой death/doom metal, а именно, если пользоваться историей команды на официальном сайте (почти дословно): монолитный, депрессивный и пронизанный нигилизмом дум метал с вкраплениями сырого, агрессивного дэта старой школы. Нигилизм, вероятно, здесь упомянут скорее, как идеологическая, мировоззренческая составляющая, в виду того, что в плане музыцирования OPHIS совсем не отрицают авторитеты, а очень даже их уважают и на редкость удачно компилируют в своем творчестве все краски из думовой палитры – в музыке “Withered Shades” находится место и для классического дума, и для более агрессивного и быстрого дэт/дума, и даже для спокойных фьюнеральных вставок. Пять треков (общей длительностью почти 65 минут) не дают заскучать и слушаются свежо и (для дума довольно парадоксально звучит, конечно, но все же) драйвово. “Withered Shades” – уже второй полноформатный альбом немцев и после его прослушивания у меня появилось стойкое желание ознакомиться с предыдущими работами команды, к стыду, ранее совершенно для меня неизвестными. Так что я начинаю слушать demo “Empty, Silent and Cold” (2002), EP “Nostrae Mortis Signaculum” (2004) и LP “Stream Of Misery” (2007), а всем заинтересованным крайне рекомендую обратить свое внимание на отличный альбом “Withered Shades”.

Author: Atlantis
Review
Music Scan
8/10
21.08.2010

Man darf und muß sich vielleicht berechtigt fragen, wie es eine Band wie OPHIS schafft, zu überleben und immer noch, auch nach ungezählten Jahren, motiviert zu Werke zu gehen. Newcomer sind die Jungs aus Deutschlands Norden nun wahrlich nicht. Hört man in die ersten Takte des neuen Werkes "Withered Shades" unverblümt hinein, dann muß man sich ernsthaft fragen, ob diese Musik ehrlicher Ausdruck innerer Befindlichkeiten ist. Eigentlich wünscht man das keinem, denn das würde bedeuten, daß die Bandmitglieder bald schon mit Antidpressiva vollgepumpt in der geschlossenen Abteiling proben. Soviel Nihilismus tut fast schon weh. Aber, wir bewegen uns hier im Bereich Doom Metal und da kann man OPHIS nur gratulieren, denn kaum je hat sich Nihilismus, absolute Verzweiflung und bleierne Schwärze einen konsequenteren musikalischen Ausdruck gesucht. Das wird immer Musik für Spezialisten bleiben, aber mit diesen neuen fünf Songs, die es auf über eine Stunde Spielzeit bringen, haben sich OPHIS übertroffen. Herzergreifend düstere Doomriffs, mittelschnelle Passagen die mitreissen und eine Produktion, die nichts an Druck vermissen lässt. Ob das etwas für den Live-Genuß auf den Weltbühnen ist, sei einmal dahingestellt. Aber, für Tage, an denen alles schief zu laufen scheint, die Welt aus Grautönen besteht, dafür ist "Whitered Shades" der perfekte Soundtrack. Dagegen wirken selbst My Dying Bride wie eine

Author: Daniel
Review
PowerMetal.de
9/10
18.08.2010

OPHIS dürfen sich in der glücklichen Position schätzen, kreativen Stillstand als Qualitätsmerkmal auszuhängen und dabei dennoch immer wieder faszinierende Klangwelten zu kreieren, die den bösartigen Part der Doom-Szene in eine Welt voller Euphorie verwandeln. Ähnlich wie auf "Stream Of Misery" haben die Hamburger auch heuer wieder ein Album erschaffen, welches beispiellos den Charakter einer ganzen Szene auf den Punkt bringt, deren erhabene Qualitäten in jedem einzelnen Song betont, sich dabei aber eigentlich kaum weiterentwickelt, ganz einfach weil hierzu gar nicht erst der Bedarf besteht.

"Withered Shades" ist dementsprechend eine echte Offenbarung aus dem düsteren Genre, zäh wie Lava, majestätisch in seinem Riffing, phantastisch im Bereich der Atmosphäre und fies und gemein bei den Vocals und den Reminiszenzen an die Todesblei-Szene. OPHIS genießen und kosten den langsamen Strom ihrer Gitarren aus, strecken ihre Arrangements ins Bodenlose, verrennen sich aber selbst bei den x-ten Wiederholungen nicht in Langatmigkeit, sondern deklarieren stattdessen ein einzelnes Grundriff als mitreißendes, flächendeckend packendes Fragment.

Mit 'The Halls Of Sorrow' hat man dennoch einen eher leichter verdaulichen Opener an die Spitze gebracht, der zwar andeutet, wie tief OPHIS mal wieder graben, andererseits aber auch einige nachvollziehbare Melodien im Mittelpart beinhaltet, an die man sich relativ zügig klammern kann. 'Suffering Is A Virtue' ist da schon von einem ganz anderen Schlag, quält sich, führt durch nihilistische Klanggebilde zu mehreren Höhepunkten und definiert diesen misanthropischen Touch, der "Withered Shades" mehr als allen bisherigen Band-Releases anhaftet, wohl am deutlichsten.

'Earth Expired' und 'Necrotic Reflection' wiederum können den größten Spannungsbogen und dazu einen dezent heroischen Background aufweisen. Gerade in 'Necrotic Reflection' beweisen OPHIS die nötige Ruhe, einen epischen Track in ganz kleinen effizienten Schritten aufzubauen, das Finale immer wieder gezielt hinauszuzögern und dann doch eine kleine Eruption zuzulassen, die dem Song die Krone aufsetzt. Das vorwiegend instrumentale 'Halo Of Worms' legt schließlich noch ein paar fiese Schippen drauf und beschließt ein Monumental-Werk der Extraklasse. OPHIS haben sich auf "Withered Shades" fünfmal selber übertroffen, ohne hierbei markante Verändderungen an ihrer Vorgehensweise vorgenommen zu haben. Diesen Luxus können sich definitiv nur wenige Gruppen leisten - doch die Hanseaten gehören zweifelsfrei dazu!

Anspieltipps: Earth Expired, Necrotic Reflection

Author: Björn Backes
Review
Diabolical Conquest Webzine
8.4/10
23.08.2010

Solitude Productions’ slew of ‘melancholic’ and ‘gothic’ death/doom can often become tiresome to sort through, but it certainly is made worthwhile when something like Ophis’ newest record is on the table. Having released their debut Stream of Misery three years ago, the North German group established themselves as another propagator of the cold, dark, almost mechanical death/doom that bands like Ataraxie have mastered. Ophis are another constituent of the small collective of European death/doom that focuses on the alienating themes of loss and depression without an overt gothic aesthetic, simply relying on the gloomy melancholy straddling a strong death metal foundation – and they’re all the better for it. While this slower and more drawn out style perhaps is not so accessible or popular as your everyday Swallow the Suns or Draconians (thank God), nor do they appeal as much to the underground death metal community due to their lack of a ‘real’ death metal feel, it’s a rather excellent niche of the genre that while expands only slowly, differentiates itself well from its contemporaries.

What is most marked about bands like Ophis is their inability to really progress their sound. Ataraxie attempted to mix things up after the success of their 2005 released Slow Transcending Agony, and the result was the bitterly disappointing Anhedonie, an album that was still Ataraxie but without any of the band’s previous drive. Ophis itself has hardly changed since the release of Stream of Misery, and while to the disillusioned or the easily bored listener this may be problematic, it ultimately makes little difference to the effect Withered Shades has on the sub-genre. Ophis deliver more of the same, which itself has a number of faults, but nevertheless retains that balance between despondency and aggression that these bands strive for.

The relationship between Ophis’ two records is almost identical to that of the relationship between Process of Guilt’s two records. Process of Guilt, a very similar band hailing from Portugal, found their own variation of the sub-genre’s style (arguably not really a ‘variation’) and maintained it almost exactly with little maturation over the course of three years – there was no progression, merely expansion. And Ophis follow this blueprint almost exactly; this itself is not a bad thing, but a characteristic of the genre they are working in. Due to their simplistic methods and focus on eschewing so called ‘progressive’ elements, their music remains what it is – if you’re a fan, then you’ll certainly remain so.

While the mechanical and rigid structures of the songs on Withered Shades are in stark contrast to their occasional toying with melody, there is more Ataraxie or Evoken to be heard here than, say, Mourning Beloveth – while Ophis and Mourning Beloveth do share much in common, straight out death metal sequences such as the opening of ‘Earth Expired’ or the climactic segment in the monolithic ‘Halls of Sorrow’ firmly place Ophis into the hands of the more iniquitous continental Europeans. Similarities to Ataraxie are very much abound, in perhaps all avenues of criticism, from the guttural vocals to the interchanging between slower, apocalyptic passages and frenetic death metal-inspired aggression. It can be argued that Ophis are pushing it a little with their ‘colossal’ approach – the record has only five tracks but goes longer than an hour, and the songs themselves are not incredibly technical nor varied. That said, the atmosphere conjured makes it more than bearable.

Withered Shades is an ideal propagator of this particular death/doom style, one which is gaining more and more popularity. For someone such as myself, the hordes of melodic death/doom and (generally Eastern European) Eurotrash doom metal makes it very hard to trust any European band that calls themselves death/doom, but Ophis stand head and shoulders above such mediocrity. The record is not original, nor is it incredibly special, but it’s well executed and delivers exactly what fans of this style are thirsty for, which is undoubtedly a good thing. If anything can be said to Ophis, it’s simply this – ‘keep it coming’.

Author: Berkay Erkan
Review
Abyss Zine
7/10
05.08.2010

Pokud bych se měl zamyslet nad tím, kdy jsem naposled slyšel kapelu, která by nějak zásadně promluvila do vývoje death/doomové orientace metalu, dlouho bych tápal. Mnoho seskupení, s jejichž počiny jsem přišel do styku, mi přišla jakoby jen recyklovala postupy zažité dávno v časech minulých. Mnohé spolky své nové počiny staví na vícero melodických partech a za použití kláves, orchestrů nebo kytarových sól malují nálady, které se v uspěchané době snadno vryjí do paměti. Pak je zde mnoho dalších zástupců tohoto žánru, kteří se drží základního kytarového modelu a snaží se posluchače získat především poctivou hudební prací a kompozičními nápady, tak jak je tomu i v případě německých OPHIS.

Jejich počin "Withered Shades" není rozhodně záležitostí na první poslech. Je potřeba mu věnovat čas a notnou dávku trpělivosti. Stopáž jednotlivých tracků se bez výjimky blíží deseti minutám a ke každému z nich je třeba hledat svou cestu. Tu je třeba si klestit především hradbou rafinovaně vystavěných riffů. Práce obou kytar je na této desce potřeba vyzdvihnout především, poněvadž celé kouzlo "Withered Shades" spočívá v jejich precizní práci a souhře. Nálady, které posluchači nepodbízivě servírují, vycházejí logicky z death/doomového základu, avšak když k němu ve výsledku připočtu těžký growling, mají až pozoruhodně blackovou podobu. Tím bych řekl, že se OPHIS lehce vzdalují tradičnímu pojetí žánru a nesměle odhalují svou vlastní hudební tvář.

Stejně jako v případě nedávno recenzovaných THE SULLEN ROUTE nebo THE HOWLING VOID se mi u OPHIS potvrzuje, že v doom metalu se dají najít počiny, které sice nedosahují těch úplně nejvyšších kvalit, ale jejich upřímnost a obsah sdělení převyšuje většinu reklamou tažených produktů. Tato německá čtveřice hudebníků je toho dobrým důkazem. Nejsou ničím výjimeční, ale v jejich tvorbě se dají nalézt mnohé postupy, kterými by si mohli vyklestit cestu ven z undergroundu. Pokud se jim to podaří, doufejme, že zůstanou alespoň natolik sví, jako je tomu na "Withered Shades".

Author: Jan Novák
Review
Imperiumi
6/10
10.08.2010

Ophis voisi osua kantensa perusteella vaikkapa depressiivisen black metalinkin genreen, mutta niin vain harmaiden kansien sisältä löytyy hitaampaa ja surumielisempää tavaraa. Saksalaiset ovat erikoistuneet kaivamaan doom metalin genreviidakosta useammankin mädän hedelmän, joista syntyy yhtenäinen mutta silti monipuolinen soppa.

Ophisin juuret ovat vanhan liiton doom/death metalissa, joka ei tuskaisimmillaan ja jylhimmillään ole kaukana alkuaikojen My Dying Bridesta kolkkoine tempoineen, surumielisine kitaroineen ja muhkeine murinoineen. Kuten brittisynkistelijät, myös Ophis uskaltautuu rikkoa etenkin levyn alkupuolella kaavaa rivakammalla menolla, ja esimerkiksi levyn helmessä, Suffering is a Virtuessa, alkaa olla sävyjä jo Dance of December Soulsin aikaisesta Katatoniasta angstisesti etenevine riffeineen. Myös muutama sadepäivän lakonisuutta kuvastava näppäilyosuus nousee hienosti pintaan.

Mitä pidemmälle Withered Shades kuitenkin etenee, sitä enemmän Ophis tuntuu uppoavan funeral doomin maailmaan, missä yhtyeellä ei tunnu löytyvän enää samanlaista innovatiivisuutta. Niinpä keskittyminen herpaantuu niin bändiltä kuin kuulijaltakin, ja musiikki menettää alkupuolen jännitettään. Erinäiset hetket vielä kannattelevat kokonaisuutta kuten kuulas lopetus Halo of Wormsissa tai vahvat melodiat Necrotic Reflectionissa, mutta kyllä 64 minuutin mitta alkaa potkia pahasti levyä vastaan toisella puoliskolla.

Ophis ei siis pysty hyvistä ainesosista leipomaan aivan parasta piirasta. Withered Shadesin rouheassa soundimaailmassa ja yhtyeen soitossa ei ole mitään vikaa – etenkin rumpali Nils Groth iskee tavallista doom-raahautujaa ilmeikkäämmin – mutta ideapussi tyhjenee nyt liian nopeasti.

Author: Antti Klemi
Review
HeadBanger
7/10
28.07.2010

… Накладка у меня вышла суровой – по идее, писать рецензии на такую музыку надо либо поздней осенью (и непременно вечером), либо зимней, ненастной ночью, «наедине с собой», дабы проникнуться атмосферой. Но за окном – уверенные +40 в тени, асфальт вместе с мозгами плавится, воздуха не хватает, черепная коробка вот-вот даст течь… с другой стороны, это ж тоже мучения и страдания, так что все честно! Глядя на название, нельзя не процитировать знаменитое «тебе повезло, ты не такой, как все, ты работаешь в офисе», - но здесь, правда, имеется ввиду не офис, а змея (см. всякие греческие словари и справочники).
Творчество Othis наверняка придется по вкусу любителям дум-дэтовых традиций начала 90-х: второй полноформатник этих немецких офисных деятелей “Withered Shades” создан как раз по проверенным временем канонам и заветам – пять длиннющих песен продолжительностью чуть более часа. Монотонный, однообразный дум-дэт с легким привкусом фьюнерала, с депрессивной атмосферой, неплохой непопсовой мелодикой (совершенно, к слову, ненавязчивой и неяркой, не ломающей атмосферу безысходности) и разбавляющими мрачное звуковое удушье акустическими фрагментами. Модные клавиши и чистый вокал здесь отсутствуют как классы, ибо это практически олд-скул – с ролью первых здесь отлично справляются гитары, выворачивающие своими риффами всю душу наизнанку, а вместо второго - совершенно лишенный эмоций (и тем страшный) отмороженный гроул, которому изредка помогает низкий скрим. Суровая музыка для суровых людей – брутальный монолит без какой-либо изысканности и шарма.

Author: Алексей "Panzer" Арбузов
Review
Metal Crypt
4/5
18.08.2010

Massive album of bellowing Doom/Death, leaning much more heavily on the Doom. Ophis meld a heavy-as-fuck guitar sound to some excellent riffing and an oppressive atmosphere of evil and decay. The vocals are a low growl highlighted with s few raspier parts. They aren't the greatest, but they don't detract. The heart of this is the big, big guitar sound and the big, big riffs. With the looong songs, this is much more Doom than just slow Death metal, and even approaches Funeral in places. Overall this is just a solid disc of pummeling Doom. Fans of old Morgion or like bands should check this out.

Author: Sargon the Terrible
Review
Invisible Oranges
08.09.2010

I'm glad i didn't judge this book by its cover, because, man, is it ugly. It's so ugly, I'm defacing it right now. Who would've thought that death-doom in the melodic, Peaceville Three style very unhip - complete with ugly logo and ugly artwork, would command not only my attention but also my deepest affection?
This is not music I'm supposed to like. It's harmonically and stylistically conservative. Bands that play this stuff wear both leather and satin. They use weepy strings and frilly fonts. They write songs about moors (the geographical features, not the people). They have ugly artwork.
But here I am, clutching this record close. (As close as one can clutch a folder of MP3's, anyway.) It moves me. It reassures me that metal can be heavy without tuning down to Z-flat It earns its heaviness the old-fashioned way: by working for it The songs are actual songs. The riffs are actual riffs. They're huge, of course, but they're nimble when need be - a string rake here, a side step there. At 5:09 in "Earth Expired", hear how the guitars speak to each other. They complete each other's sentences, as good couples do. At 7:23, they hold their breaths, deliberately but sharply, to let the melody sing out. These are some serious musical conversational skills.
This may sound strange for metal, which often traffics in the morbid, but this music respects death. It does not puke all over it with blastbeats and streams of notes. It does not glorify it * HP* with gore. Instead, acknowledges it, then gets towork. We have metal tools; let us dig deep trenches. We have metal strings; let us make W them sing. We have metal lives; let us show how trapped and suffering we can be. Yet let us rise v above it all through the power of the riff. Praise lommi, for lommi is good; celebrate his lovely name with metal

Author: Cosmo Lee
Review
Femfogacs Webzine
9.1/10
08.07.2010

„…elpusztíthatatlan testbe költözöm, azután pedig kimérem önmagamat fogyasztóimnak.”
/Jean-Paul Sartre - A szavak/

Nem tudom, ki hogyan van vele, de hazánkban (sőt a világon is úgy globál) működik a skatulyázás, elsőre ítélés, legyen szó emberről, vallásról, politikai identitásról, nőről, borról, megváltásról… ha a hamburgi Ophis logójára nézek nekem sok minden eszembe jut, csak az nem hogy doom-deathben utaznak, elsőre black metalra tippelnék, abból is az okkultabb, elszántabb félére, ám e helyett, mint már említett lassú morajlás lesz a társunk. Ez az egész amúgy az én szégyenem is, hiszen még névről sem ismertem az amúgy 2001 derekán alakult formációt, pedig túl vannak egy demón, egy kislemezen és két nagylemezen is, utóbbi miatt olvasol róluk éppen itt és most a Solitude Productions jóvoltából.


A hangzás, mint minden ilyen stílusú banda esetében mély és ahogy egy jó barátom szokta megfogalmazni az ilyesmit; életről levivős, haha. A lassú témák néhol súlyos középtempóval, kopogó duplázokkal és pár témánál rövidebb ideig old school death metal csépelésbe torkollik. Bár a csapat műfaja a doom-death én mégis olyan hatásokat hallottam ki az egy órás játékidőt is elkerülő anyagból, mint a korai Gorefest, Benediction, Bolt Thrower. Természetesen a gyakran hosszú sodrású akusztikus vezeklések egyike se mutatkozik az említett nevek palettáján olyan komolysággal és intenzivitással, mint az Ophis idei korongján. Haldoklás és feladás pillérei omlanak le itt a réges-régen épült magányos várban, melyet eső mosott és fagy mart, gazdagon felvértezve remek dallamokkal, s valahol a háttérben a nyugalom, mint megnyugvás és feloldás evickél az ember a sorsdöntő hatalmas kövek között. Depresszívvitását a Bethlehem korai anyagihoz tudnám hasonlítani, annyi különbséggel, hogy az Ophis nem zaklatott, inkább zakatoló vonat a Halálba. A háttérben természetesen olyan nevek húzódnak még meg, mint korai Anathema vagy My Dying Bride, de úgy gondolom ezek maguktól értetődő hatáselméleti síkok az ilyesmi doom-deathek halmazában. A külsőségekért Dusan Belohlavek a felelős, a booklet lehangolt koszos egyvelege jól egészíti ki a nem túl életvidám szövegeket, s hogy visszakapcsoljak a kritika elején említett előítéletekre; bizony a borító is inkább black hordára engedne következtetni, mint arra, amiben az Ophis utazik. Remekül összerakott dalok és szépen kivitelezett építkező dallamok lesznek a társunk ebben a hosszas vezeklésben, karöltve az önpusztítás és öngyilkosság minden szegmensével. Erőssége a Withered Shades összképének az a koncepció, mely a doomtól, a deathen át a mizantróp black metalig vezet, rengeteg féle váltással és felvezetéssel, a lendületestől, az intenzív csépelésig, no meg persze egy hatalmas süppedésbe…
…ez a lyuk simán képes lenne elnyelni az emberi lelket, de hallhattunk már ennél mélyebben tátongó űrt is, azért a beszippantás öncélú reinkarnációja ez esetben is élő és magától értetődő!

Author: haragSICK
Write a review