Et Moriemur - Ex Nihilo In Nihilum (CD)

Review
Femforgacs
9/10
19.05.2015

Ahogy apák a fiúkra, a zenekarok is képesek komoly hatást gyakorolni egymásra,így lesz néha ugyanaz a mondanivaló apró ráncfelvarrásokkal ismét előadva, megörökítve, valamint így lesz a metal zene is egyre rétegzettebb, szerteágazóbb. Időnként jól tud esni ugyanaz a falat, mert magyar ember lévén én is többször el tudom viselni a kelleténél a vasárnapi pörköltet, pont ezért tetszett a prágai Et Moriemur második dobása, az Ex Nihilo In Nihilum. A lemez nemes komorsággal vezet vissza minket a 90-es évekbe, a death/doom éra virágzásának korába, ahol még nem azon ment a verseny, ki zenél lassabban, hanem igazi dalszerzés folyt. A lemez érzelmeket szít, szabadít fel és megköveteli a figyelmet, így nem is ajánlom háttérzenének senki számára. Visszakanyarodunk az anyaggal a hulló falevelek, halkan kopogó eső világába, ahol még nem a neten, hanem a másolt kazin, azzal az időnként hiányzó ropogással zakatoltak az Anathema, My Dying Bride, Paradise Lost dalok. Cseh barátaink azt hiszem, olvashatták oldboy kritikáját a debüt után, mert legtöbb tanácsát maradéktalanul megfogadták...

Az említett ismert hármason kívül még egyértelműen a kedvenc doom lemezemre tudtam asszociálni hallgatás közben, ez pedig a Saturnus Paradise Belongs To You című opusza. Az Et Moriemur hozzájuk áll legközelebb hangulatában és időnként szerkezetében is. A bő órás melankóliában a stílus esszenciája sűrűsödik, kavarog. Albert Fiala billentyűi, sejtelmes hangjai alapvetően gyönyörűek, amit a két gitáros hol gyorsabb témákkal, hol síron túli riffekkel tesz igazán ütőképessé (Aleš Vilingr, Honza Vanek). Zdenek Nevilík szaval, énekel, hörög, morog, acsarkodik, zúg fájdalmasan, bár a tiszta énekkel szerencsére csak nagy ritkán próbálkozik kis időre, extrém vokalizálásának változatossága miatt nem támadt hiányérzetem egy pillanatra sem. A lemezt egyébként nem műfaji mivolta alapján választottam, sokat nyomott a latba a dobos kiléte, mivel Michal Rakhoz eddig csak kedves emlékeim fűződtek, a sötét doom nagy öregje ő már hazájában és itt is változatos játékkal színesíti a végeredményt (Dissolving Of Prodigy, Silent Stream Of Godless Elegy).
A lemezen található 9 dal változatos mind hosszában, mind felépítésében, úgyhogy már az is külön öröm volt egy-két nemrég forgatott kiadvány után, hogy valódi dalokat hallhattam. A színvonal végig egységesen magas, amikor kell, az Ex Nihilo pihentet, máskor pedig oldalba rúg mázsás súlyával. A folyamat a Sea Of Trees c. szerzeménnyel indul, ami bármelyik klasszikus Saturnus lemezen vitte volna a prímet. Suttogások, akusztika, gótikus hangulat és a refrént adó (dallamos) hörgés kéretlenül bekúszik a gondolatainkba, gyorsan elrepül az a 7 perc, ami a játékidőből jutott neki. Kísérteties zongorával, éjfekete tradicionális doom riffel követi az alig 5 perces Dissolving és bizony már itt elbizonytalanodtam, tudok-e majd kedvencet avatni az albumról. A Dissolving középtájon ugyan leültet, megnyugtat kicsit, azonban igazi régisulis death/doom monstrummá növi ki magát a végére.

A már-már akusztikus Norwegian Mist igazi varázslat, aminek 20 évvel ezelőtt kellett volna megjelennie és akkor ma már példálóznánk vele, a hangulatkeltés tökéletesen működik a dalban. A Liebeslied kétségbeesett funeral doomba süllyed zongorával, csellóval, sírással, már azt vártam a végére, mikor pereg le előttem az életem. Rövid felvezetőjével együtt ezt a vonalat követi tovább a Nihil, ami egy 9 perces monstrum. A dal építőkövei lassan állnak össze és egyre erősebben érzékeltetik, hogy stabil falának csak tragikus leomlás lehet a vége. A Le Choix rövidebb, melodikusabb tétele utolsó erejéből próbál minket visszataszigálni az életbe, de a 16 perces Black Mountain elől már nem menekülhetünk. Ez egy monumentális gyönyörűség a fülnek.
Azt hiszem eleget áradoztam az Et Moriemur kiadványáról, aki szerette a 90-es éveket, szereti az igényes death/doom zenéket, annak feltétlenül ajánlom ezt a lemezt. Az elkerülhetetlen áthallások és az erőteljes Saturnus hatás miatt könyörtelenül elcsípek egy pontot, de ettől ez még ebben a stílusban az utóbbi évek egyik legegységesebb színvonalú produkciója lett. A Liebeslied c. dalhoz hivatalos videó is készült, amit itt megnézhettek, a teljes albumot pedig meghallgathatjátok a zenekar bandcamp oldalán.

Author: boymester

Review
Metalhead.it
8/10
12.03.2015

Monicker e titolo del disco in latino, copertina che raffigura bene o male statue e monumenti, foto set in una chiesa diroccata… sì, i cechi Et Moriemur (che significa niente più e niente meno che ‘E moriremo’) danno alle stampe il loro secondo disco sotto l’egida del funeral doom (o, come dice la band sul proprio sito internet, ‘existential doom’). E a parte qualche minima incertezza da parte del singer Zdeněk Nevělík, direi che i nostri hanno fatto davvero un ottimo lavoro… Ora, saranno certamente i miei ascolti abituali a fuorviarmi, ma la opener “Sea of Trees” mi dà l’impressione di un pezzo doom scritto da Bathory! Oltre a una melodia sinceramente epica, nel finale compaiono anche dei cori stentorei… “Dissolving” cita addirittura Leopardi; è infatti una caratteristica della band quella di utilizzare nei testi più linguaggi, dall’inglese al ceco passando per il tedesco, il francese, l’italiano e perfino il giapponese! Pezzo gotico e sofferto “Nowergian Mist”, che finisce per avere dei toni molto intimisti e rarefatti; mirabile il testo di “Nihil”, che punta il dito contro la tracotanza folle dell’essere umano, che si crede il signore del creato, ma sta soltanto correndo verso la propria autodistruzione. I 16 minuti e 30 secondi di “Black Mountain” sono l’essenza della rarefazione sonora: la parte cantata termina ben presto, e lascia il posto a una lunghissima sezione strumentale dove è il violino a farla da padrone. L’algida “Below”, che con i suoi due minuti chiude la scaletta, racconta un suicidio con grande semplicità e distacco. Se amate queste sonorità estreme, fra Isole e Saturnus, i cechi sono il vostro outsider.

Author: René Urkus

Review
Ave Noctum
7/10
28.02.2015

My Dying Bride have a lot to answer for if, as I suspect, the proliferation of doom death bands across various parts of Europe can be laid at their feet. But while with My Dying Bride you can hear the creative process and inspiration pouring out of every note, less can be said for many others. That said, and while Et Moriemur can be squarely placed in the My Dying Bride clone camp, Ex Nihilo in Nihilum is an enjoyable listen with some nice touches – the 14 minute penultimate track Black Mountain being a perfect example of the easy control that the band has over the aesthetic of its sound. In fact, the whole album, filled as it is with steady doomy riffs, drifting guitar, piano passages and pauses for breath, is actually a very nice antidote to the insanely ambitious and complex albums I’ve spent the last month or so trying to process. Simplicity is its own virtue. Once I’d got my head around that and my inner metronome slowed itself to a snail’s pace, Et Moriemur and I began to get to know each other.

In fact, while My Dying Bride can at times be described as nothing more or less than harrowing, Et Moriemur is all the more warm, as if there is some solace in its utter resignation of the doom-laden pointlessness of human existence (Et Moriemur means ‘and we will die’ in Latin apparently). I’ve always found doom death and funeral doom bands, a genre which this certainly borders upon as well, which I’m most attracted to have a chink of light to let into the music. Et Moriemur never quite reaches those magic crescendos – although there are a couple of times that it comes subtly close – such as on the almost-title-track Nihil. The captivating hook kicks in almost immediately and hangs itself tantalisingly in the background throughout the track before dropping back in at regular intervals. It’s an inspired track and probably my turning point for Ex Nihilo in Nihilum. When you stumble on something like that it allows you to go back and reinterpret the rest of the album.

Which, all in all, is a nicely created slice of doom death that may even appeal to non-fanatics. The acoustic elements give Ex Nihilo In Nihilum a classical feel and the Czechs rarely get bogged down in the utter morosity that this type of bands can fall into and which can sometimes be a turn off. Casual observers may struggle to separate this from a host of other doom death releases out there but, as with many of this type of bands, a bit of perseverance with Et Morimeur could pay dividends.

Author: Reverend Darkstanley

Review
Deadly Storm
25.12.2014


Za okny je mlha a tak raději znovu uléhám do své rakve. Vzpomínky na včerejší den jsem před chvílí odnesl do odpadků. Doom metal by se měl poslouchat v klidu. Lépe pak vynikne jeho síla a atmosféra. Je to svým způsobem zvláštní styl, odporující vlastně všemu, co od hudby žádám. Jsem spíš zaměřený na pořádné nářezy, rád si raději nechávám vymlít hlavu riffy připomínajícími rychlost blesku. Občas ale potkám smečku, která mě zaujme, pohltí a donutí mě se o ni dál zajímat. O ET MORIEMUR jsem měl jen spíš povrchní znalosti a jejich předchozí album „Cupio Dissolvi“ (2011) přidané tenkrát k časopisu Pařát mě nechalo úplně chladným. Odrazovala mě i podivná loutka/panenka na obalu (letos je povedenější). Jenže časy se mění a kola dějin se otáčejí podle nevyzpytatelných spirál. Osud a kamarádi mě zavedli na plzeňský koncert téhle kapely a já zůstal stát zcela uhranut (více zde). Naše cesty se spojily v jednu a já se začal o pražsko-plzeňské doomaře víc zajímat. Dokonce jsem oprášil jejich první album, uzavřel se každý den na několik hodin do svého pokoje a nechal na sebe vše působit.






Vylézal jsem očištěn a plně rozhodnut odejít ihned mezi klášterní zdi a rozjímat o své duši. Jenže práce je prevít a tak se mi to povedlo až o víkendu. Nasadil jsem sluchátka na uši, zapnul play a pak mi na chodbách jednoho barokního kostela začaly proudit v žilách krystaly ledu. Kapela hraje převážně v rámci klasického doom metalu, navazujícího na slavné smečky jako MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, starou ANATHEMU, ISOLE, PENTAGRAM, SOLSTICE, SATURNUS, SWALLOW THE SUN, SKEPTICISM nebo NOVEMBERS DOOM (když půjdeme ještě dál, tak CANDELMASS, ST. VITUS, TROUBLE). Občas jsme spolu vzpomněli i na české legendy DISSOLVING OF PRODIGY, ale i třeba na dark metal, či lehký odér black metalu. Velkou devizou a nejvýraznější postavou celého smutečního ansámblu je zpěvák Zdeněk Nevělík. Ten vládne pro tento styl velmi důrazným, zapamatovatelným hlasem, se kterým pracuje velmi citlivě. Pokud jste příznivci umírání v metalu, budete se na jeho projev určitě také rádi soustředit. Ostatní ale vůbec nezaostávají. Naopak, pokud má být doom metal o pomalém navozování smutku, tak ten je zde všude přítomný a celou dobu až hmatatelně čitelný. ET MORIEMUR umí to, co je odlišuje od spousty dalších podobných uskupení. Dovedou vytvořit atmosféru nihilismu, deklamují, přednášejí nám o samotné smrti.
Skoro hodinu dlouhá deska připomíná procházky pomalu šednoucím městem, padající listí, oči starého člověka, ale i vzpomínky na starý pohřební průvod, který jsem zažil jako malé dítě. Tenkrát se nesla rakev v dlouhém průvodu a ty pocity, které jsem kdysi měl, jsou s novou deskou „Ex Nihilo in Nihilum“ velmi podobné. Těžko se mi o tom píše, protože se musím při poslechu nořit i do svého nitra a nedokážu být dostatečně „kritický“. Jenže co mám dělat, když mi letošní deska sedla plně do hlavy? Doom metal je hodně o náladě a těch je tady nepřeberné množství. Převažuje smutek, ale setkal jsem se i s přidušeným vztekem, povznášejícími melodiemi připomínajícími létání, strachem i pokorným odevzdáním snad samotné přírodě. Přede mnou stojí a hraje dospělá, perfektně sehraná kapela. Takových je dnes samozřejmě mnoho, ale ET MORIEMUR mají v sobě ještě něco navíc. Dokážou být jiní, odlišní a jasně rozeznatelní od ostatních. Hraji sice klasický doom v tom nejlepším slova smyslu, ale snaží se o pestrost, bádají ve smutných vodách pečlivě, po svém, originálně.
Jednotlivé skladby jsou velmi propracované a i přes svoji délku nedokážou nudit. To, co mě často od tohoto stylu odrazuje, plytké bědování zde vůbec nepotkáte. Když pak zazní v „Le Choix“ úvodní motiv, jsem utvrzen v tom, že se vykašlu na dnešní zběsilý svět a raději odejdu navždy do chladných cel kláštera. Propracované a zajímavé jsou i texty, krásně doplňující ten křišťálový nihilismus. Fanoušků tohoto stylu asi nebude zase tolik, ale myslím si, že pokud se někdo někdy jen trošku o doom metal otřel, letošní deska by mu neměla chybět ve sbírce. Zní to možná divně, ale na podobná alba se píšou mé příběhy o deskách samy. Muzika mě zde totiž inspiruje, obohacuje a naplňuje. Před očima se mi promítají černobílé sny o dlouhých dnech zdánlivé nečinnosti. Usedám, stejně jako to dělávají starci, k otevřenému oknu a sleduji zpomalené pohyby lidí kráčejících po mokvajících ulicích. Realita je protkána vzpomínkami na mládí a léto. Mé vrásky připomínají oprýskané tváře pískovcových soch. Víc psát netřeba. Zbytek je na vás a na kapele. Já mohu jen prohlásit, že v mé hlavě bude nová deska „Ex Nihilo in Nihilum“ přesně tou, ke které se budu ještě dlouho a rád vracet. Prach jsme a v prach se obrátíme! Nahrávka, připomínající pomalu se uzavírající kruh věčnosti!

Review
Rockshock
4/5
07.11.2014

Když člověk poslouchá nahrávky pražských Et Moriemur, nostalgicky se vždy propadne tak o dvě dekády zpět. Kamsi do první poloviny 90. let, do zlatých časů klasického doom metalu. Tedy přesněji řečeno klasického britského – respektive především britského – doom metalu, protože ten starší americký (Trouble, St. Vitus apod.) nebo švédský
(Candlemass) zněl zcela jinak. Et Moriemur tehdejší scéně neochvějně skládají hold už od svého prvního dema Lacrimae Rerum (vyšlo 2010, nahráno bylo v roce předchozím), aniž by však zněli jako nějaké neinvenční retro. A s každým dalším nosičem působí vyzráleji a suverénněji. Novinka Ex Nihilo In Nihilum tak svoji předchůdkyni, albovou prvotinu Cupio Dissolvi (2011), předběhla o několik kvalitativních délek.

Nahrávky, z nichž emoce tryskají takřka hmatatelně v mohutných erupcích, a termíny jako náladotvornost a atmosféra u nich nejsou pouhou floskulí, je nejen radost poslouchat, ale pro recenzujícího novináře je nemenší radostí o nich psát. Hudba Et Moriemur toho, kdo je jejímu 'pomalému ataku' ochoten vystavit své vnímání a náležitě ho otevřít, postupně doslova pohltí. Jak svými pochmurnými, vznešeně podmanivými melodiemi (zmínil bych minimálně ty ve skladbách Sea Of Trees, Liebeslied nebo Nihil, o závěrečné bonusovce Below nemluvě), tak celkovým smutkem, který zdánlivě paradoxně očišťuje a povznáší. Chlad a zmar tu totiž – tedy pokud netrpíte nějakou závažnou psychickou poruchou – ve finále nevedou k sebevražedným myšlenkám, nýbrž naopak zahřívají duši rozjitřenou běžnými osobními a dalšími starostmi.

Et Moriemur ale možná ještě víc než na My Dying Bride, původní Paradise Lost či Anathemu navazují na nejlepší tradice raného českého doom metalu v čele s Dissolving Of Prodigy. Což není tak úplně náhoda, když za bicími sedí dávný člen D.O.P. Michal 'Datel' Rak... Nabízejí muziku sice hodně pomalou, ale zase ne až tak mrtvolně 'nehybné' rozsáhlé kompozice jako novodobé funeral/doomové spolky (výjimkou budiž 16 a půl minuty dlouhá Black Mountain).

Zvláštní zmínku zasluhují vokální výkony Zdeňka Nevělíka. Svůj luxusní growling velice účinně prokládá hojnou deklamací (v Norwegian Mist i v češtině!) a v již zmíněné nádherné krátké písni Below se pokouší dokonce i o čistý zpěv. V rámci většinou žádoucí výrazové pestrosti nelze než zvolat: Jen tak dál!

P. S.: Svůj nový dlouhohrající počin Et Moriemur pokřtí na koncertech 15. 11. v Praze (klub Modrá Vopice) a 16. 11. v Plzni (Divadlo pod lampou), přičemž doprovod jim budou dělat německá formace Ophis a belgičtí Marche Funebre.

Author: Petr Korál