Reido - F:\all (CD)

Review
Fobia Zine
6/10
22.01.2007

Bylo, nebylo, jednoho jarního dne roku 2002 vznikla v Minsku kapela Reido, které vdechli život tři mladí muzikanti (Alexandr Kachar, Anton Matveev, Sergej Yepikhin), a do vínku jí přitom vložili uvadlou květinu doom metalu. Léta plynula, kapela rostla a v létě 2003 se zakladatelská dvojice (Kachar & Matveev) rozhodla nahrát debut – již pod hlavičkou mladého vydavatelství Solitude Productions a s výraznými změnami ve stylu i personálním obsazení.

V době, kdy album vznikalo, sice z původně čtyřčlenné formace zbývali jen oba výše jmenovaní muzikanti, přesto to na studiovém výsledku není nijak znát, a zejména naprogramované bicí na desce znějí velice přirozeně. Větší změna se udála v samotném výrazu kapely – z původní melodické doomovky se stal funeral doom jak poleno na albu doplněný výmluvnými fotografiemi v bookletu a podobně dekadentním klipem. Soudě dle slibného intra, Reido hrají velmi pomalý, velmi hutný a svým způsobem atmosférický doom s různými samplíky. Právě elektronické experimenty tvoří jakousi náhražku za umenšené melodie. Se „zpěvem“ se to nijak nepřehání – dlouhá deska je silně instrumentální a deathový chraplák se projevuje místy a spíš pro dokreslení atmosféry.

I přes zapojení elektroniky celek působí dosti konzervativním dojmem – Reido se vrací ke kořenům doomu a hrají jakýsi zpomalený death, z kterého se doom kdysi vyvinul a který byl mezi kapelami běžný ještě v polovině devadesátých let. Pokud bych měl hudbu Reido tuzemským fanouškům nějak přiblížit, hodilo by se srovnání s ranou tvorbou Dissolving of Prodigy, které se Bělorusové svým extrémně pomalým pojetím a aranžemi místy podobají, ale opravdu jen místy…

Ono zmiňované „klasické“ pojetí
doomu by nebylo samo o sobě na překážku, kdyby Reido přišli s vlastními zajímavými nápady. Deska má sice dobrý zvuk, zřetelnou beznadějnou atmosféru, ale jinak jí chybí to základní, co dělá desku zapamatovatelnou – výrazný riff, melodie, sólo, vokál, atd. V předlouhých kompozicích (i 18 min) se to jen hemží samými kily, bezbarvé riffy se navíc často opakují a kytary tak na mě působí velmi rozpačitým dojmem. Stejné je to s atmosférou – od funeral doomu bych čekal depku až na půdu, ovšem tady se to s přenosem negativních emocí nějak nedaří. Smutek tam sice je, ale působí na mě stejně jako celá deska – nemastně, neslaně. Nevím, nevím, ale od placky, která se nahrávala dva roky, bych tedy čekal větší záhul.

Rozpačité přešlapování na místě je usilovně kompenzováno různými chvějivými intry, elektronickým atmosférickým podbarvováním jinak nezajímavých riffů a příjemným táhlým sólem kytary v čísle dvě („Frozen Terror“). Zřejmě nejpovedenější skladbou je následující – „I Am The Absolute Truth“, kde minimalisticky pojaté instrumenty působí opravdu skličujícím dojmem. Škoda jen, že taková není alespoň půlka desky…

Shrnuto, podtrženo, Reido napoprvé nahráli spíše průměrný doomový počin, který nelze hodnotit vyloženě pozitivně ani vyloženě negativně. Prima zvuk, místy dobrá atmoška, jako celek mne však album v kontextu ostatní doomové tvorby nezaujalo

Author: Marquise