Новая работа датской группы, за плечами которой два полноформатных альбома, обозначивших интересный сплав funeral doom metal и doom death metal с влиянием black metal и ambient. «Deathscape MMXIV» раскрывает всю творческую многоплановость команды: здесь и разнообразные вариации doom metal c dark /black metal музыкой и два интересных кавер-трека, демонстрирующих источники вдохновения Woebegone Obscured: это жёсткая, оригинальная трактовка классического трека Bathory «Call From the Grave» и воздушная и утяжелённая версия композиции «Xavier» Dead Can Dance.
Треклист:
1 Deathscape MMXIV 9:40
2 Catharsis Of The Vessel 11:13
3 While Dreaming In The Ethereal Garden 04:17
4 Call From The Grave 08:58
5 Xavier 08:21
Артист:
Woebegone Obscured
Страна артиста:
Denmark
Год альбома:
2014
Название:
Deathscape MMXIV EP
Стиль:
funeral doom death metal
Формат:
Compact Disk
Тип:
CD
Упаковка:
Jewel Case
Лейбл:
Solitude Productions
Кат. номер:
SP. 097-14
Год издания:
2014
Штрих-код:
4627080610750
Страна-производитель:
Russia
Review
Pitchline Zine
4/10
06.04.2016
Gracias a colaborar en un medio como Pitchline-zine, sitúas musicalmente a países a los que jamás recurrías a la hora de pensar en géneros como el Doom o el Death Metal. Pues bien, resulta que gracias a Solitude Productions, hemos visto la enorme cantidad de Doom que se manufactura en los países del Este, con su propia esencia. Desde luego, Woebegone Obscured cumple con ese patrón: hay Doom clásico, sí, pero también momentos y arreglos extraños que sólo he escuchado en bandas similares, combinado con riffs excelentes que hacen sentirte raro, sin saber muy bien si te gusta o no acabas de tenerlo claro.
En esta ocasión, nuestros amigos rusos nos presentan un curioso EP de tres temas propios: uno de 2007 junto con otros dos nuevos, y las versiones “Call From The Grave” de los míticos Bathory y “Xavier” de Dead Can Dance. La propuesta de sus temas originales es, cuanto menos, curiosa. ‘Deathscape MMXIV’ presenta una primera parte con arreglos extraños y que parecen fuera de sitio para convertirse en un tema enorme de gran final y riffs increíbles, con la colaboración de Jón Aldará junto con el cantante habitual de la banda D. Woe.
El segundo tema, titulado “Catharsis Of The Vessel”, bajo mi punto de vista no hay por dónde cogerlo. Suena extraño, las voces no parecen estar en sincronía con esos muteos de guitarra extrañamente ejecutados y producidos. Curiosamente al final, se va arreglando, tomando cuerpo y normalidad, pero, por desgracia, no es suficiente para arreglar ese inicio caótico y carente de sentido (siempre bajo el punto de vista de un servidor).
Último tema original: melancólico, acústico, meloso, delicado. Otra vez nada parecido a lo que habíamos escuchado pero, aun así, mucho mejor que el anterior. “While Dreaming In The Ethereal Garden” presenta el lado más sensible e íntimo de los daneses con una sorprendente solvencia instrumental, quizá sigue desentonando algo la voz, pero hemos mejorado. Se nota muchísimo la influencia de Dead Can Dance en este tema.
Las dos versiones del EP son un asunto completamente distinto. Es muy probable que a ningún fan de Bathory en general le haga gracia que un tema tan mítico se estire y estire como un chicle solamente por el hecho de estirarlo. De algo épico y pegadizo consiguen hacer algo infumable. Te aburres. Te abstraes. Lo pasas rápido. De “Xavier” podemos hablar un poco mejor. Es una versión personal, sí, pero más respetuosa, dinámica, con más sentido, en definitiva, mejor.
Sentimientos encontrados, pero mayormente negativos ante este EP que parece más un intento de seguir en la brecha que algo trabajado. Totalmente destacable el primer tema original, lo demás, mejor olvidarlo y buscar entre sus anteriores trabajos.
Author: Ahab
Pitchline Zine
4/10
06.04.2016
Gracias a colaborar en un medio como Pitchline-zine, sitúas musicalmente a países a los que jamás recurrías a la hora de pensar en géneros como el Doom o el Death Metal. Pues bien, resulta que gracias a Solitude Productions, hemos visto la enorme cantidad de Doom que se manufactura en los países del Este, con su propia esencia. Desde luego, Woebegone Obscured cumple con ese patrón: hay Doom clásico, sí, pero también momentos y arreglos extraños que sólo he escuchado en bandas similares, combinado con riffs excelentes que hacen sentirte raro, sin saber muy bien si te gusta o no acabas de tenerlo claro.
En esta ocasión, nuestros amigos rusos nos presentan un curioso EP de tres temas propios: uno de 2007 junto con otros dos nuevos, y las versiones “Call From The Grave” de los míticos Bathory y “Xavier” de Dead Can Dance. La propuesta de sus temas originales es, cuanto menos, curiosa. ‘Deathscape MMXIV’ presenta una primera parte con arreglos extraños y que parecen fuera de sitio para convertirse en un tema enorme de gran final y riffs increíbles, con la colaboración de Jón Aldará junto con el cantante habitual de la banda D. Woe.
El segundo tema, titulado “Catharsis Of The Vessel”, bajo mi punto de vista no hay por dónde cogerlo. Suena extraño, las voces no parecen estar en sincronía con esos muteos de guitarra extrañamente ejecutados y producidos. Curiosamente al final, se va arreglando, tomando cuerpo y normalidad, pero, por desgracia, no es suficiente para arreglar ese inicio caótico y carente de sentido (siempre bajo el punto de vista de un servidor).
Último tema original: melancólico, acústico, meloso, delicado. Otra vez nada parecido a lo que habíamos escuchado pero, aun así, mucho mejor que el anterior. “While Dreaming In The Ethereal Garden” presenta el lado más sensible e íntimo de los daneses con una sorprendente solvencia instrumental, quizá sigue desentonando algo la voz, pero hemos mejorado. Se nota muchísimo la influencia de Dead Can Dance en este tema.
Las dos versiones del EP son un asunto completamente distinto. Es muy probable que a ningún fan de Bathory en general le haga gracia que un tema tan mítico se estire y estire como un chicle solamente por el hecho de estirarlo. De algo épico y pegadizo consiguen hacer algo infumable. Te aburres. Te abstraes. Lo pasas rápido. De “Xavier” podemos hablar un poco mejor. Es una versión personal, sí, pero más respetuosa, dinámica, con más sentido, en definitiva, mejor.
Sentimientos encontrados, pero mayormente negativos ante este EP que parece más un intento de seguir en la brecha que algo trabajado. Totalmente destacable el primer tema original, lo demás, mejor olvidarlo y buscar entre sus anteriores trabajos.
Author: Ahab
Review
Spirit of Metal
29.11.2015
Faisant suite à deux albums, respectivement sortis en 2007 et 2013, la formation danoise Woebegone Obscured nous propose depuis décembre dernier un EP intitulé Deathscape MMXIV, constitué de trois compositions originales et de deux reprises.
Le groupe pratique un Doom extrême assez riche et varié, jouant avec une palette d'émotions et d'atmosphères assez large via des structures intelligentes sachant mettre à profit avec dynamisme les diverses hausses et baisses d'intensité (sans qu'il soit cela étant question ici de véritable accélération). Si "While Dreaming in the Ethereal Garden", troisième composition originale présente ici, est à ce niveau-là un peu à part du fait de son statut d'interlude acoustique plus calme et serein, les deux titres débutant l'EP ont en effet en commun leur structure alternant des passages tour à tour lourds, hargneux, hypnotiques et mélancoliques, construisant grâce à des variations de rythme maîtrisées une musique sans temps morts, et proposant même à l'occasion certains passages particulièrement jouissifs, au nombre desquels on pourrait ainsi citer le final du morceau-titre, véritable libération émotionnelle sublimée par la présence derrière le micro de Jón Aldará, chanteur de Hamferð, en guest sur ce titre. Ce type de séquences plus belles et douces participe pour beaucoup à l'aspect contrasté de l'album et à son intérêt.
La présence de quelques discrètes touches de violoncelle sur certains passages (sur "Catharsis of the Vessel" par exemple) vient par ailleurs légèrement enrichir les atmosphères développées par le groupe, en leur donnant une note subtilement feutrée.
On appréciera de même les quelques touches plus excentriques et barrées faisant leur apparition ici et là, que ce soit au travers de certaines mélodies ou de certains vocaux. En effet, si la majeure partie du chant se fait sous la forme de growl, on notera que fait régulièrement irruption un chant clair optant volontiers pour un registre vaguement opératique et volontairement grotesque, qui si il ne fera sans doute pas l'unanimité se révèle être assez intéressant. Le même commentaire peut également être fait aux passages où le même chant clair cherche à adopter une approche plus émotionnelle, pour un résultat parfois un peu inégal, et souffrant un peu de la comparaison avec l'intervention de Jón Aldará mentionnée plus haut, mais non dénué de qualités.
Les deux titres de fin reprennent respectivement "Call from the Grave" de Bathory et "Xavier" de Dead Can Dance. Le titre de Bathory voit son rythme général fortement ralenti pour une plongée dans le Doom des plus réussies, la lourdeur du morceau étant franchement agréable, et donnant d'autant plus d'impact à l'irruption du solo, bénéficiant lui aussi d'un changement de rythme des plus appréciables quoique lui faisant perdre en intensité.
La reprise de Dead Can Dance est quant à elle sans doute plus proche de l'original dans l'esprit, bien que mise elle aussi au diapason du style pratiqué par les musiciens danois.
Ce Deathscape MMXIV ne manque donc pas d'attraits, et sait convaincre par sa varieté, sa personnalité et la qualité de ses compositions.
Author: Peacewalker
Spirit of Metal
29.11.2015
Faisant suite à deux albums, respectivement sortis en 2007 et 2013, la formation danoise Woebegone Obscured nous propose depuis décembre dernier un EP intitulé Deathscape MMXIV, constitué de trois compositions originales et de deux reprises.
Le groupe pratique un Doom extrême assez riche et varié, jouant avec une palette d'émotions et d'atmosphères assez large via des structures intelligentes sachant mettre à profit avec dynamisme les diverses hausses et baisses d'intensité (sans qu'il soit cela étant question ici de véritable accélération). Si "While Dreaming in the Ethereal Garden", troisième composition originale présente ici, est à ce niveau-là un peu à part du fait de son statut d'interlude acoustique plus calme et serein, les deux titres débutant l'EP ont en effet en commun leur structure alternant des passages tour à tour lourds, hargneux, hypnotiques et mélancoliques, construisant grâce à des variations de rythme maîtrisées une musique sans temps morts, et proposant même à l'occasion certains passages particulièrement jouissifs, au nombre desquels on pourrait ainsi citer le final du morceau-titre, véritable libération émotionnelle sublimée par la présence derrière le micro de Jón Aldará, chanteur de Hamferð, en guest sur ce titre. Ce type de séquences plus belles et douces participe pour beaucoup à l'aspect contrasté de l'album et à son intérêt.
La présence de quelques discrètes touches de violoncelle sur certains passages (sur "Catharsis of the Vessel" par exemple) vient par ailleurs légèrement enrichir les atmosphères développées par le groupe, en leur donnant une note subtilement feutrée.
On appréciera de même les quelques touches plus excentriques et barrées faisant leur apparition ici et là, que ce soit au travers de certaines mélodies ou de certains vocaux. En effet, si la majeure partie du chant se fait sous la forme de growl, on notera que fait régulièrement irruption un chant clair optant volontiers pour un registre vaguement opératique et volontairement grotesque, qui si il ne fera sans doute pas l'unanimité se révèle être assez intéressant. Le même commentaire peut également être fait aux passages où le même chant clair cherche à adopter une approche plus émotionnelle, pour un résultat parfois un peu inégal, et souffrant un peu de la comparaison avec l'intervention de Jón Aldará mentionnée plus haut, mais non dénué de qualités.
Les deux titres de fin reprennent respectivement "Call from the Grave" de Bathory et "Xavier" de Dead Can Dance. Le titre de Bathory voit son rythme général fortement ralenti pour une plongée dans le Doom des plus réussies, la lourdeur du morceau étant franchement agréable, et donnant d'autant plus d'impact à l'irruption du solo, bénéficiant lui aussi d'un changement de rythme des plus appréciables quoique lui faisant perdre en intensité.
La reprise de Dead Can Dance est quant à elle sans doute plus proche de l'original dans l'esprit, bien que mise elle aussi au diapason du style pratiqué par les musiciens danois.
Ce Deathscape MMXIV ne manque donc pas d'attraits, et sait convaincre par sa varieté, sa personnalité et la qualité de ses compositions.
Author: Peacewalker
Review
Gorgers Metall
10.01.2015
Pе over 42 minutter finner disse danskene kun plass til fem sorgtunge lеter. Vi skal atter begi oss ut i et noksе seigt funeralsk landskap, men med variert innhold med noksе utenomjordisk og esoterisk form, og av en smule eklektisk art. Bandet kommer fra Midtjylland, og har to skiver pе samvittigheten.
Raspende psyk growl, dramaturgisk og klagende sang med renvokal. Tildels flerstemt. Dissonante sеvel som mer tradisjonelle melodilinjer. Jazza rytmer og rikelig med overganger. Akustisk gitar og lyden av regn. Dette er blant elementene som preger de to fшrste lеt som opptar halve albumet i varighet. Deretter fшlger en rolig, behagelig og relativt kort vise, med litt asiatisk preg, nжrmest som en overgang fra det egenproduserte innholdet og over til de to siste lеtene som er coverversjoner av henholdsvis Bathory og Dead Can Dance.
Danskene gjшr «Call From the Grave» til sin egen seige versjon med dobbelt sе lang spilletid, ved е pakke den inn i sitt eget format og lydbilde. Jeg hadde faktisk glemt at Chopins Marche Funиbre var rosin i pшlsa mot slutten av denne. «Xavier» har jeg ikke noe forhold til, men her framstеr den som en drшmmende stjernereise.
Woebegone Obscured presenterer funeralsk med en skitten darkmetallsk vri som gir dem et eget sound.
Deathscape MMXIV blir heller aldri sе sжr at den faller utenfor min komfortable spennvidde.
Skiva syr mange enkeltelementer godt sammen og er tidvis rett sе nydelig. Slettes ikke verst.
Gorgers Metall
10.01.2015
Pе over 42 minutter finner disse danskene kun plass til fem sorgtunge lеter. Vi skal atter begi oss ut i et noksе seigt funeralsk landskap, men med variert innhold med noksе utenomjordisk og esoterisk form, og av en smule eklektisk art. Bandet kommer fra Midtjylland, og har to skiver pе samvittigheten.
Raspende psyk growl, dramaturgisk og klagende sang med renvokal. Tildels flerstemt. Dissonante sеvel som mer tradisjonelle melodilinjer. Jazza rytmer og rikelig med overganger. Akustisk gitar og lyden av regn. Dette er blant elementene som preger de to fшrste lеt som opptar halve albumet i varighet. Deretter fшlger en rolig, behagelig og relativt kort vise, med litt asiatisk preg, nжrmest som en overgang fra det egenproduserte innholdet og over til de to siste lеtene som er coverversjoner av henholdsvis Bathory og Dead Can Dance.
Danskene gjшr «Call From the Grave» til sin egen seige versjon med dobbelt sе lang spilletid, ved е pakke den inn i sitt eget format og lydbilde. Jeg hadde faktisk glemt at Chopins Marche Funиbre var rosin i pшlsa mot slutten av denne. «Xavier» har jeg ikke noe forhold til, men her framstеr den som en drшmmende stjernereise.
Woebegone Obscured presenterer funeralsk med en skitten darkmetallsk vri som gir dem et eget sound.
Deathscape MMXIV blir heller aldri sе sжr at den faller utenfor min komfortable spennvidde.
Skiva syr mange enkeltelementer godt sammen og er tidvis rett sе nydelig. Slettes ikke verst.
Review
Pavillon 666
8/10
02.12.2015
Il est tout de même assez rare que je chronique des groupes danois dans ce style que l’on trouve le plus souvent pratiqué par des groupes des pays de l’est.
Et c’est peut-être bien grâce à ce détail que l’on observe toute la différence de l’approche musicale entre l’Europe du nord et celle de l’est.
Il s’agit du troisième opus pour ce groupe créé en 2003.
C’est un album dont la couleur musicale est en demi-teinte, très claire obscur pour être plus précis.
Bien que Woebegone Obscured pratique un funéral doom metal très sombre, il n’en reste pas moins que sur chaque titre, le chant clair limite théâtral vient casser le côté noir de cet Ep.
On trouve également beaucoup de parties acoustiques au sein des morceaux, ce qui donne un côté totalement ambiant à cet opus.
Le black metal n’est pas non plus très loin sur certains titres, mais ne reste qu’une couleur de fond pour appuyer l’atmosphère très « funéral » de cet album.
On reste néanmoins surpris par la clarté de « Deathscape mmxiv » qui émerge réellement de l’obscurité pour aller vers la lumière.
C’est là très certainement que se trouve la marque de fabrique de Woebegone Obscured : Un album noir et profond, extrêmement bien construit, dont la durée des titres reste abordable comparée à certains autres groupes de doom metal. Ici, le titre le plus long n’excède pas douze minutes.
C’est un bel album qui demande une oreille attentive. Il possède étrangement un côté limite relaxant, ce qui lui donne au fond une très grande force.
C’est la balance parfaite entre la quiétude et quelque chose de féroce que j’ai du mal à définir…
Author: Franckenstrat
Pavillon 666
8/10
02.12.2015
Il est tout de même assez rare que je chronique des groupes danois dans ce style que l’on trouve le plus souvent pratiqué par des groupes des pays de l’est.
Et c’est peut-être bien grâce à ce détail que l’on observe toute la différence de l’approche musicale entre l’Europe du nord et celle de l’est.
Il s’agit du troisième opus pour ce groupe créé en 2003.
C’est un album dont la couleur musicale est en demi-teinte, très claire obscur pour être plus précis.
Bien que Woebegone Obscured pratique un funéral doom metal très sombre, il n’en reste pas moins que sur chaque titre, le chant clair limite théâtral vient casser le côté noir de cet Ep.
On trouve également beaucoup de parties acoustiques au sein des morceaux, ce qui donne un côté totalement ambiant à cet opus.
Le black metal n’est pas non plus très loin sur certains titres, mais ne reste qu’une couleur de fond pour appuyer l’atmosphère très « funéral » de cet album.
On reste néanmoins surpris par la clarté de « Deathscape mmxiv » qui émerge réellement de l’obscurité pour aller vers la lumière.
C’est là très certainement que se trouve la marque de fabrique de Woebegone Obscured : Un album noir et profond, extrêmement bien construit, dont la durée des titres reste abordable comparée à certains autres groupes de doom metal. Ici, le titre le plus long n’excède pas douze minutes.
C’est un bel album qui demande une oreille attentive. Il possède étrangement un côté limite relaxant, ce qui lui donne au fond une très grande force.
C’est la balance parfaite entre la quiétude et quelque chose de féroce que j’ai du mal à définir…
Author: Franckenstrat
Review
R.U.M. Zine
04.03.2015
Za kapelou WOEBEGONE OBSCURED se vydáme do dánského města Midtjylland, kde tahle parta doomových nadšenců působí víc jak dvanáct let a na svém kontě má dvě řadové desky a také loňské ‚EP, na které se nyní zaměříme. Jak už to u těchto žánrově zaměřených spolků bývá, není EP jako EP, jeho časová stopáž čítá necelou třičtvrtěhodinku, takže pokud se vám do ruky dostane právě toto CD, rozhodně se nemusíte bát, že byste měli k dispozici jen několik skromných minut.
Proč je ovšem nahrávka považována za neřadovou, to bych si nechal až na samotný závěr této recenze, byť pointa bude dost možná rozklíčována ještě dříve. Samotnou kolekci otevírá titulní skladba „ Deathscape MMXIV“ a rozhodně musím uznat, že nepůsobí zrovna stroze. Úvodní kytarové a dosti rozvláčné riffy sice nevykazují nikterak závratnou osobitost, ovšem záhy se hudba malinko přelije do mnohem barevnějších vod, přičemž povšimnout si lze hlavně změny kytarového zvuku, jež pravděpodobně vychází z inspirace severských blackmetalových kapel, byť se tedy WOEBEGONE OBSCURED stále drží pomalosti ve všech ohledech. V samotném středu kompozice však dochází k překvapivému zařazení takřka powermetalových melodií a v podstatě ve stejném režimu se nese i vysoko posazený zpěv. I přes všechny tyto atributy, které by mohly za určitých okolností znamenat jisté známky podbízivosti, neodhodlali se Dánové k rezignaci na buldočí ponurost a možná i díky tomuto koktejlu, lze jejich záměr hodnotit veskrze kladně.
Woebegone ObscuredDruhá kompozice („Catharsis of the Vessel“) v pořadí však přísahá na poněkud odlišnější notu. Začíná totiž hypnotickým vyšeptáváním, jež se posléze mění v jakýsi prorocký druh doom metalu o čistých hlasech, byť kytarová hutnost je v tomto ohledu úplným protipólem. Tenhle způsob prezentace je v následujícím čase prokládán produkcí ve stylu našich DISSOLVING OF PRODIGY v časech alba „Time Ruins Also Beauty“.Následující „While Dreaming in the Ethereal Garden“ je pak ale znovu z úplně jiného těsta a vlastně nejde napsat nic jiného než to, že se jedná o truchlivou baladu mimo rámec metalu a osobně ji chápu jako takový oddělující článek s ohledem na následující dva tracky. Těmi jsou dvě pikantní předělávky a musím uznat, že jejich kvalita není rozhodně zanedbatelná. „Call from the Grave od kultovních BATHORY sice nepůsobí z počátku příliš atraktivně (že se jedna právě o BATHORY, tak na to by zřejmě přišli jen skalní fans téhle legendy), avšak v polovině času dochází k totálními rozkvětu celé téhle pagan-doomové elegie a výrazné finále lze bez pochyp pochválit.
Ještě svéráznější kazajku ovšem dostal cover „Xavier“ od DEAD CAN DANCE, jejichž hypnotickému stylu se s radostí přizpůsobili i WOEBEGONE OBSCURED. Z jejich vlastní hudební tváře, jenž je zřejmě nejpatrnější z úvodní skladby, tu zbyl pouze tradičně ocelový tok kytarových riffů, murmur zmizel zcela a logicky ho nahradil čistý vokál. Pozorní posluchači si pak jistě povšimnou i asistence cella a místy i chytře skrytého dívčího sopránu (jestli to tak mohu nazvat). Vskutku příjemná tečka na závěr! A jak tedy celkově? „Deathscape MMXIV“ je dílem skupiny, která zkrátka umí vytvořit hudební šperk hodný obdivu. V rámci doom metalového undergroundu se rozhodně jedná o dílo, jež má rozhodně co nabídnout, byť mnohem chytřejší budeme až v momentě, kdy se tihle sympaťáci vytasí s třetí řadovkou. Snad to nebude dlouho trvat!
Author: All
R.U.M. Zine
04.03.2015
Za kapelou WOEBEGONE OBSCURED se vydáme do dánského města Midtjylland, kde tahle parta doomových nadšenců působí víc jak dvanáct let a na svém kontě má dvě řadové desky a také loňské ‚EP, na které se nyní zaměříme. Jak už to u těchto žánrově zaměřených spolků bývá, není EP jako EP, jeho časová stopáž čítá necelou třičtvrtěhodinku, takže pokud se vám do ruky dostane právě toto CD, rozhodně se nemusíte bát, že byste měli k dispozici jen několik skromných minut.
Proč je ovšem nahrávka považována za neřadovou, to bych si nechal až na samotný závěr této recenze, byť pointa bude dost možná rozklíčována ještě dříve. Samotnou kolekci otevírá titulní skladba „ Deathscape MMXIV“ a rozhodně musím uznat, že nepůsobí zrovna stroze. Úvodní kytarové a dosti rozvláčné riffy sice nevykazují nikterak závratnou osobitost, ovšem záhy se hudba malinko přelije do mnohem barevnějších vod, přičemž povšimnout si lze hlavně změny kytarového zvuku, jež pravděpodobně vychází z inspirace severských blackmetalových kapel, byť se tedy WOEBEGONE OBSCURED stále drží pomalosti ve všech ohledech. V samotném středu kompozice však dochází k překvapivému zařazení takřka powermetalových melodií a v podstatě ve stejném režimu se nese i vysoko posazený zpěv. I přes všechny tyto atributy, které by mohly za určitých okolností znamenat jisté známky podbízivosti, neodhodlali se Dánové k rezignaci na buldočí ponurost a možná i díky tomuto koktejlu, lze jejich záměr hodnotit veskrze kladně.
Woebegone ObscuredDruhá kompozice („Catharsis of the Vessel“) v pořadí však přísahá na poněkud odlišnější notu. Začíná totiž hypnotickým vyšeptáváním, jež se posléze mění v jakýsi prorocký druh doom metalu o čistých hlasech, byť kytarová hutnost je v tomto ohledu úplným protipólem. Tenhle způsob prezentace je v následujícím čase prokládán produkcí ve stylu našich DISSOLVING OF PRODIGY v časech alba „Time Ruins Also Beauty“.Následující „While Dreaming in the Ethereal Garden“ je pak ale znovu z úplně jiného těsta a vlastně nejde napsat nic jiného než to, že se jedná o truchlivou baladu mimo rámec metalu a osobně ji chápu jako takový oddělující článek s ohledem na následující dva tracky. Těmi jsou dvě pikantní předělávky a musím uznat, že jejich kvalita není rozhodně zanedbatelná. „Call from the Grave od kultovních BATHORY sice nepůsobí z počátku příliš atraktivně (že se jedna právě o BATHORY, tak na to by zřejmě přišli jen skalní fans téhle legendy), avšak v polovině času dochází k totálními rozkvětu celé téhle pagan-doomové elegie a výrazné finále lze bez pochyp pochválit.
Ještě svéráznější kazajku ovšem dostal cover „Xavier“ od DEAD CAN DANCE, jejichž hypnotickému stylu se s radostí přizpůsobili i WOEBEGONE OBSCURED. Z jejich vlastní hudební tváře, jenž je zřejmě nejpatrnější z úvodní skladby, tu zbyl pouze tradičně ocelový tok kytarových riffů, murmur zmizel zcela a logicky ho nahradil čistý vokál. Pozorní posluchači si pak jistě povšimnou i asistence cella a místy i chytře skrytého dívčího sopránu (jestli to tak mohu nazvat). Vskutku příjemná tečka na závěr! A jak tedy celkově? „Deathscape MMXIV“ je dílem skupiny, která zkrátka umí vytvořit hudební šperk hodný obdivu. V rámci doom metalového undergroundu se rozhodně jedná o dílo, jež má rozhodně co nabídnout, byť mnohem chytřejší budeme až v momentě, kdy se tihle sympaťáci vytasí s třetí řadovkou. Snad to nebude dlouho trvat!
Author: All
Review
Atmosfear Magazine №15
7/10
Обычно российский лейбл Solitude не разменивается на миники, предпочитая издавать полноформатные альбомы, однако в этот раз мы имеем дело как раз с EP. Правда его длина составляет целых 43 минуты, так что тут ещё можно поспорить - мини-альбом это или нет. На диске по традиции уместилось всего 5 треков (все предыдущие альбомы WOEBEGONE OBSCURED также содержат лишь 5 треков), среди которых 2 новые композиции, одна перезаписанная титульная вещь “Deathscape MMXIV” с альбома “Deathstination” (2007) и 2 кавер-версии на BATHORY ”Call from the Grave” и DEAD CAN DANCE “Xavier”. Что касается каверов, то выбор тут конечно далеко не оригинальный (те же DAEMONARCH и PARADISE LOST уже давно скаверили эти классические хиты), но в funeral doom metal обработке они, конечно же, звучат довольно необычно и даже оригинально, я бы сказал. На этом плюсы, равно как и минусы, касательно этого релиза заканчиваются.
Author: CS
Atmosfear Magazine №15
7/10
Обычно российский лейбл Solitude не разменивается на миники, предпочитая издавать полноформатные альбомы, однако в этот раз мы имеем дело как раз с EP. Правда его длина составляет целых 43 минуты, так что тут ещё можно поспорить - мини-альбом это или нет. На диске по традиции уместилось всего 5 треков (все предыдущие альбомы WOEBEGONE OBSCURED также содержат лишь 5 треков), среди которых 2 новые композиции, одна перезаписанная титульная вещь “Deathscape MMXIV” с альбома “Deathstination” (2007) и 2 кавер-версии на BATHORY ”Call from the Grave” и DEAD CAN DANCE “Xavier”. Что касается каверов, то выбор тут конечно далеко не оригинальный (те же DAEMONARCH и PARADISE LOST уже давно скаверили эти классические хиты), но в funeral doom metal обработке они, конечно же, звучат довольно необычно и даже оригинально, я бы сказал. На этом плюсы, равно как и минусы, касательно этого релиза заканчиваются.
Author: CS
Review
Aristocrazia
05.10.2015
Danny Woe e compagni fanno il loro ritorno, stavolta ad appena un anno o poco più di distanza dal precedente "Marrow Of Dreams". Un così breve lasso di tempo tra le due uscite si spiega, almeno parzialmente, nella natura fortemente secondaria di questo ep: nonostante una durata ben corposa, infatti, solo due dei cinque brani di "Deathscape MMXIV" sono inediti.
Prendendo le mosse proprio da questi, si tratta di due ottime canzoni nel pieno stile della formazione danese: una matrice death-doom metal fortemente ibridata da elementi darkwave ed eterei, paesaggi sonori sofferti e malinconici e una pregevole capacità di mescolare tutto ciò in modo naturale e ispirato. Rispetto ai due album, questo ep si presenta in una veste più facilmente fruibile, con un pezzo che arriva appena agli undici minuti ("Catharsis Of The Vessel") e tutti gli altri addirittura ampiamente sotto i dieci. Uno dei due inediti, ancora, è presentato in veste completamente acustica e poggia su un tappeto di tastiere che flirtano sfacciatamente con soluzioni ambient ("While Dreaming In The Ethereal Garden").
Passando alle composizioni già note, invece, la titletrack è una ri-registrazione di "Deathscape", traccia conclusiva del debutto "Deathstination" che parrebbe risalire addirittura al 1993 e solo oggi viene incisa con mezzi tecnologici e produzione aggiornata. Certo è che la canzone presente su "Deathstination" proviene da una sessione di registrazione diversa dal resto dell'album, quanto però alla sua reale origine, prendete la data sopra proposta con beneficio d'inventario, poiché non ho strumenti per verificare. Di fatto, oggi anche "Deathscape" gode di una produzione e di una veste anni '10.
Concludono il lotto due immancabili cover: la prima è una classica rivisitazione dell'ancora più classica "Call From The Grave" dei Bathory, mentre la seconda è una curiosa proposta di un pezzo dei Dead Can Dance, sicuramente interessante, oltre che ben riuscita. Tantissimi artisti estremi hanno più e più volte espresso la loro devozione al premiato duo Gerrard-Perry, tuttavia non altrettanto di frequente è capitato di trovarsi davanti riletture del loro materiale in chiave death-doom.
Questo è tutto ciò che potete trovare in "Deathscape MMXIV": come (quasi) tutti gli ep, non il modo migliore per approcciarsi a un nuovo artista, ma un'ottima istantanea delle sue capacità, della sua poetica e dell'ambiente in cui si muove. I Woebegone Obscured non fanno eccezione a questa regola, anzi la rispettano al meglio delle proprie capacità.
Author: Bosj
Aristocrazia
05.10.2015
Danny Woe e compagni fanno il loro ritorno, stavolta ad appena un anno o poco più di distanza dal precedente "Marrow Of Dreams". Un così breve lasso di tempo tra le due uscite si spiega, almeno parzialmente, nella natura fortemente secondaria di questo ep: nonostante una durata ben corposa, infatti, solo due dei cinque brani di "Deathscape MMXIV" sono inediti.
Prendendo le mosse proprio da questi, si tratta di due ottime canzoni nel pieno stile della formazione danese: una matrice death-doom metal fortemente ibridata da elementi darkwave ed eterei, paesaggi sonori sofferti e malinconici e una pregevole capacità di mescolare tutto ciò in modo naturale e ispirato. Rispetto ai due album, questo ep si presenta in una veste più facilmente fruibile, con un pezzo che arriva appena agli undici minuti ("Catharsis Of The Vessel") e tutti gli altri addirittura ampiamente sotto i dieci. Uno dei due inediti, ancora, è presentato in veste completamente acustica e poggia su un tappeto di tastiere che flirtano sfacciatamente con soluzioni ambient ("While Dreaming In The Ethereal Garden").
Passando alle composizioni già note, invece, la titletrack è una ri-registrazione di "Deathscape", traccia conclusiva del debutto "Deathstination" che parrebbe risalire addirittura al 1993 e solo oggi viene incisa con mezzi tecnologici e produzione aggiornata. Certo è che la canzone presente su "Deathstination" proviene da una sessione di registrazione diversa dal resto dell'album, quanto però alla sua reale origine, prendete la data sopra proposta con beneficio d'inventario, poiché non ho strumenti per verificare. Di fatto, oggi anche "Deathscape" gode di una produzione e di una veste anni '10.
Concludono il lotto due immancabili cover: la prima è una classica rivisitazione dell'ancora più classica "Call From The Grave" dei Bathory, mentre la seconda è una curiosa proposta di un pezzo dei Dead Can Dance, sicuramente interessante, oltre che ben riuscita. Tantissimi artisti estremi hanno più e più volte espresso la loro devozione al premiato duo Gerrard-Perry, tuttavia non altrettanto di frequente è capitato di trovarsi davanti riletture del loro materiale in chiave death-doom.
Questo è tutto ciò che potete trovare in "Deathscape MMXIV": come (quasi) tutti gli ep, non il modo migliore per approcciarsi a un nuovo artista, ma un'ottima istantanea delle sue capacità, della sua poetica e dell'ambiente in cui si muove. I Woebegone Obscured non fanno eccezione a questa regola, anzi la rispettano al meglio delle proprie capacità.
Author: Bosj
Review
The Pit of the Damned
7/10
16.04.2015
Prosegue la ricerca quasi spasmodica in casa Solitude Productions per trovare new sensations in ambito death doom. Ormai non le contiamo più le band sotto l'etichetta russa e quest'oggi ci fermiamo in Danimarca per conoscere i Woebegone Obscured e la loro proposta di musica funerea di morte. Tre i pezzi nuovi, più due cover di cui diremo in seguito. L'Ep si apre con la title track che mette in luce una proposta assai mutevole nel suo evolversi. Il quartetto di Midtjylland infatti, non è il classico gruppo dedito a infauste sonorità oscure e asfissianti, ma c'è una certa dinamicità nelle note dei quattro, con un sound che si muove tra death, doom, black (ma solo per alcune linee vocali che dal growl sconfinano nello scream) e ovviamente funeral, senza tralasciare i classici frangenti acustici. Vi ho trovato anche un'inconsueta teatralità nelle clean vocals, quasi alla Warrel Dane dei Nevermore per intenderci, il che non guasta, e permette l'ascolto del lavoro anche ad un pubblico più ampio. L'inserimento poi del violoncello rende il tutto ancor più stuzzicante e a tratti originale. In "Catharsis of the Vessel" si intravedono addirittura tracce di un death progressive avanguardista, il che è quasi un fatto inedito in casa Solitude Prod. Si tratta di una spruzzata di sonorità bizzarre che donano una veste più intrigante a 'Deathscape MMXIV', oltreché eterogenea. Difficile comunque la digestione di questa seconda traccia, viste le ritmiche sghembe e visionarie, che in taluni frangenti mi hanno rievocato gli ultimi In the Woods. "While Dreaming in the Ethereal Garden" è l'immancabile traccia in cui trovano posto sonorità eteree, ma che in questo caso funge un po' da riempipista, prima delle conclusive cover. Appunto le cover: la prima è "Call From the Grave" dei Bathory, estratta nientemeno che da 'Under the Sign of the Black Mark' e riletta in una chiave decisamente doooom. La seconda è la famosissima "Xavier" dei Dead Can Dance: la revisione è vicina alla commovente versione originale, con il vocalist che si trova molto a proprio agio nelle tonalità alte mentre la musicalità mette in luce una vena poetica nel sound dei Woebegone Obscured. 'Deathscape MMXIV' alla fine è un lavoro interlocutorio che lascia comunque intravedere ampi margini di crescita per il futuro di questi giovani danesi.
Author: Francesco Scarci
The Pit of the Damned
7/10
16.04.2015
Prosegue la ricerca quasi spasmodica in casa Solitude Productions per trovare new sensations in ambito death doom. Ormai non le contiamo più le band sotto l'etichetta russa e quest'oggi ci fermiamo in Danimarca per conoscere i Woebegone Obscured e la loro proposta di musica funerea di morte. Tre i pezzi nuovi, più due cover di cui diremo in seguito. L'Ep si apre con la title track che mette in luce una proposta assai mutevole nel suo evolversi. Il quartetto di Midtjylland infatti, non è il classico gruppo dedito a infauste sonorità oscure e asfissianti, ma c'è una certa dinamicità nelle note dei quattro, con un sound che si muove tra death, doom, black (ma solo per alcune linee vocali che dal growl sconfinano nello scream) e ovviamente funeral, senza tralasciare i classici frangenti acustici. Vi ho trovato anche un'inconsueta teatralità nelle clean vocals, quasi alla Warrel Dane dei Nevermore per intenderci, il che non guasta, e permette l'ascolto del lavoro anche ad un pubblico più ampio. L'inserimento poi del violoncello rende il tutto ancor più stuzzicante e a tratti originale. In "Catharsis of the Vessel" si intravedono addirittura tracce di un death progressive avanguardista, il che è quasi un fatto inedito in casa Solitude Prod. Si tratta di una spruzzata di sonorità bizzarre che donano una veste più intrigante a 'Deathscape MMXIV', oltreché eterogenea. Difficile comunque la digestione di questa seconda traccia, viste le ritmiche sghembe e visionarie, che in taluni frangenti mi hanno rievocato gli ultimi In the Woods. "While Dreaming in the Ethereal Garden" è l'immancabile traccia in cui trovano posto sonorità eteree, ma che in questo caso funge un po' da riempipista, prima delle conclusive cover. Appunto le cover: la prima è "Call From the Grave" dei Bathory, estratta nientemeno che da 'Under the Sign of the Black Mark' e riletta in una chiave decisamente doooom. La seconda è la famosissima "Xavier" dei Dead Can Dance: la revisione è vicina alla commovente versione originale, con il vocalist che si trova molto a proprio agio nelle tonalità alte mentre la musicalità mette in luce una vena poetica nel sound dei Woebegone Obscured. 'Deathscape MMXIV' alla fine è un lavoro interlocutorio che lascia comunque intravedere ampi margini di crescita per il futuro di questi giovani danesi.
Author: Francesco Scarci
Review
Forgotten Path
4.5/10
Though this Danish project with a rather strange title is not a new name on the stage and has members from some well-known bands (Black Dementia, Horned Almighty and Glorior Belli), I’m not sure what they were trying to say with their new EP. If it’s an introduction to the upcoming album, I don’t think it promises much goodness. First association - it’s disgusting. Vocal parts sound exactly like this - salivated, sick, pressed somewhere out of the intestines. The music varies from acoustic to heavy melancholy; however, I wouldn’t call it beautiful either. Mixed in “Deathscape MMXIV” are Funeral Doom, Death/Doom and clean, more similar to traditional Doom Metal vocals.
If we evaluated each instrument separately, the verdict wouldn’t be very bad; however, when everything is put together, it doesn’t sound beautiful or appealing in any way. The five-song EP is finished with covers of Dead can Dance and Bathory, which leave even more questions. Did they simply want to remind everyone about themselves? Maybe it’s a good idea if they plan to take a longer break until the next record (the debut and second album were released six years apart). However, such a mess of styles with traces of Black Metal is not appealing or admirable. It would have a bit higher value if it was released as 7” vinyl, but now it’s going to drown among other unexceptional releases. But if you are not afraid of being bored, maybe “Deathscape MMXIV” won’t be a waste of time to you...
Author: Odium
Forgotten Path
4.5/10
Though this Danish project with a rather strange title is not a new name on the stage and has members from some well-known bands (Black Dementia, Horned Almighty and Glorior Belli), I’m not sure what they were trying to say with their new EP. If it’s an introduction to the upcoming album, I don’t think it promises much goodness. First association - it’s disgusting. Vocal parts sound exactly like this - salivated, sick, pressed somewhere out of the intestines. The music varies from acoustic to heavy melancholy; however, I wouldn’t call it beautiful either. Mixed in “Deathscape MMXIV” are Funeral Doom, Death/Doom and clean, more similar to traditional Doom Metal vocals.
If we evaluated each instrument separately, the verdict wouldn’t be very bad; however, when everything is put together, it doesn’t sound beautiful or appealing in any way. The five-song EP is finished with covers of Dead can Dance and Bathory, which leave even more questions. Did they simply want to remind everyone about themselves? Maybe it’s a good idea if they plan to take a longer break until the next record (the debut and second album were released six years apart). However, such a mess of styles with traces of Black Metal is not appealing or admirable. It would have a bit higher value if it was released as 7” vinyl, but now it’s going to drown among other unexceptional releases. But if you are not afraid of being bored, maybe “Deathscape MMXIV” won’t be a waste of time to you...
Author: Odium
Review
Chronicles of Chaos
9/10
03.03.2015
42 minutes and change, and this is still regarded as an EP? Go figure. Anyway, changing labels from the obscure and prestigious I, Voidhanger to the extremely enthusiastic Solitude Productions, Woebegone Obscured have returned with yet another doom anomaly, continuing their mellowing process and delving deeper into their own bizarre world -- first seen on their previous and wonderful effort _Marrow of Dreams_, now even more accentuated on this recording. However, Woebegone Obscured's music still kicks some major ass, never mind the softening and refinement this Danish band have undergone.
Even though the riffs and playing paradigm of the album's metallic part all scream doom/death, the vocalist manoeuvres successfully between shrills of the black metal school and the baritone voice of the epic doom metal movement; he even allows his most gentle phase to surface, when he's actually singing in this velvety, dreamy voice of his in some substantial chunks throughout the recording.
Comprised of three original tracks and two covers (Bathory and Dead Can Dance), this album showcases the power of inventiveness and creativity brought to you by one of the most intriguing bands in existence; a band that time and again reinvent themselves from scratch and open yet another door to yet another dimension in the vast realm of dark music.
Epic and cosmic, _Deathscape MMXIV_ exhibits some of the most magical moments modern music has ever known. This album contains some vocal performances and compositions that are purely sublime, alongside some truly menacing pieces of dark metallic essence. Dodging any coherent classification, this album's three original songs drench in deep mystery and paradox; they showcase exceptional musical finesse, exquisite array of emotional transducers and transponders, profound grasp of the notion of atmosphere and they embrace the idea of originality in both hands.
This time, the vocalist is the superstar, the beast that pulls the music's caravan behind it. His multifaceted vocals pour a meaning into the music; they brighten the music, making it a kaleidoscope of colors that increase in brightness, going from the vivid and lavish to the blindingly bright. Those same vocals can also blacken the atmosphere and color it with somber energy and negative sentiments.
_Deathscape MMXIV_ to doom metal is what Opeth's _Morningrise_ was to black/death metal back in the day: it exhibits metal's most majestic moments, allowing itself to flirt with progressive / art rock as well as with the most ear-friendly compositions, yet still sounding like a towering beast of metal and blood and guts.
The only other thing that separates the two aforementioned albums other than their different stylistic choices, is that Woebegone Obscured sound more inventive and bolder than Opeth have ever been. Woebegone Obscured successfully flirt with several aesthetics that are in themselves very foreign, even estranged, to one another, yet somehow this band have craftily managed to weld them seamlessly into this sonic marvel.
The couple of cover tracks also get a unique treatment by this talented group of musicians. The classic Bathory track becomes a fucking funeral doom monster of a song, and the Dead Can Dance track gets a dreamy, almost celestial interpretation and thus becomes one of this album's highlights, as well as one of the most beautiful pieces of progressive rock/metal out there.
Listening to _Deathscape MMXIV_ equals dreaming in an ethereal garden, as the title of the third track suggests ("While Dreaming in the Ethereal Garden"), and in truth, one couldn't think of a more befitting title for the experience of listening to this album; a dream-state inducing surreal visions of despair and hope, of the Garden of Eden and the torture chambers of the soul; delightful yet dangerous; juicy yet poisonous; sublime yet Stygian. This is doom (forget about the 'metal' factor of this album, for metal is only one side of this multisided coin) music like doom music hasn't been realized before; artistic, grand, sensual, uplifting and pummelling all at once -- a fascinating and intriguing release, if there ever was one.
Author: Chaim Drishner
Chronicles of Chaos
9/10
03.03.2015
42 minutes and change, and this is still regarded as an EP? Go figure. Anyway, changing labels from the obscure and prestigious I, Voidhanger to the extremely enthusiastic Solitude Productions, Woebegone Obscured have returned with yet another doom anomaly, continuing their mellowing process and delving deeper into their own bizarre world -- first seen on their previous and wonderful effort _Marrow of Dreams_, now even more accentuated on this recording. However, Woebegone Obscured's music still kicks some major ass, never mind the softening and refinement this Danish band have undergone.
Even though the riffs and playing paradigm of the album's metallic part all scream doom/death, the vocalist manoeuvres successfully between shrills of the black metal school and the baritone voice of the epic doom metal movement; he even allows his most gentle phase to surface, when he's actually singing in this velvety, dreamy voice of his in some substantial chunks throughout the recording.
Comprised of three original tracks and two covers (Bathory and Dead Can Dance), this album showcases the power of inventiveness and creativity brought to you by one of the most intriguing bands in existence; a band that time and again reinvent themselves from scratch and open yet another door to yet another dimension in the vast realm of dark music.
Epic and cosmic, _Deathscape MMXIV_ exhibits some of the most magical moments modern music has ever known. This album contains some vocal performances and compositions that are purely sublime, alongside some truly menacing pieces of dark metallic essence. Dodging any coherent classification, this album's three original songs drench in deep mystery and paradox; they showcase exceptional musical finesse, exquisite array of emotional transducers and transponders, profound grasp of the notion of atmosphere and they embrace the idea of originality in both hands.
This time, the vocalist is the superstar, the beast that pulls the music's caravan behind it. His multifaceted vocals pour a meaning into the music; they brighten the music, making it a kaleidoscope of colors that increase in brightness, going from the vivid and lavish to the blindingly bright. Those same vocals can also blacken the atmosphere and color it with somber energy and negative sentiments.
_Deathscape MMXIV_ to doom metal is what Opeth's _Morningrise_ was to black/death metal back in the day: it exhibits metal's most majestic moments, allowing itself to flirt with progressive / art rock as well as with the most ear-friendly compositions, yet still sounding like a towering beast of metal and blood and guts.
The only other thing that separates the two aforementioned albums other than their different stylistic choices, is that Woebegone Obscured sound more inventive and bolder than Opeth have ever been. Woebegone Obscured successfully flirt with several aesthetics that are in themselves very foreign, even estranged, to one another, yet somehow this band have craftily managed to weld them seamlessly into this sonic marvel.
The couple of cover tracks also get a unique treatment by this talented group of musicians. The classic Bathory track becomes a fucking funeral doom monster of a song, and the Dead Can Dance track gets a dreamy, almost celestial interpretation and thus becomes one of this album's highlights, as well as one of the most beautiful pieces of progressive rock/metal out there.
Listening to _Deathscape MMXIV_ equals dreaming in an ethereal garden, as the title of the third track suggests ("While Dreaming in the Ethereal Garden"), and in truth, one couldn't think of a more befitting title for the experience of listening to this album; a dream-state inducing surreal visions of despair and hope, of the Garden of Eden and the torture chambers of the soul; delightful yet dangerous; juicy yet poisonous; sublime yet Stygian. This is doom (forget about the 'metal' factor of this album, for metal is only one side of this multisided coin) music like doom music hasn't been realized before; artistic, grand, sensual, uplifting and pummelling all at once -- a fascinating and intriguing release, if there ever was one.
Author: Chaim Drishner
