Self-Hatred - Theia (CD)

atmospheric death doom metal, Solitude Productions, Solitude Productions
400.00 Р
Price in points: 800 points
SP. 116-16 x
In stock
+
The debut album of the Czech group Self-Hatred is filled with the spirit of the 90’s doom scene, combining it with modern sound and specific interpretation of musical fatalism. A 40-minutes long dynamic doom / death metal album plunges one into the depths of allegories together with the former members of Et Moriemur, Dissolving Of Prodigy, and Silent Stream Of Godless Elegy. The recording is performed at Hellsound studio (Master"s Hammer, Avenger, Panychida).

Tracklist:
1 Guilt 6:08
2 Theia 1:42
3 Slither 6:52
4 Attraction 5:35
5 No Judgement 7:08
6 Self-reflection 3:31
7 Memories 9:06

Artist:
Self-Hatred
Artist Country:
Czech Republic
Album Year:
2016
Title:
Theia
Style:
atmospheric death doom metal
Format:
CD
Type:
CD Album
Package:
Jewel Case
Label:
Solitude Productions
Cat No:
SP. 116-16
Release Year:
2016
Barcode:
4 627080 611054
Country Of Manufacture:
Russia
Review
Iye Zine
7.8/10
12.09.2016

Sono trascorsi circa due anni dalla recensione dell’esordio degli Et Moriemur, band ceca capace di inserirsi con autorità tra le realtà più promettenti del doom death melodico, ed oggi tocca ad un altro gruppo proveniente da quella nazione a cercare di farsi largo.
Si tratta dei Self-Hatred, che con i connazionali precedentemente citati hanno in comune due elementi, il batterista Michael “Datel” Rak ed il chitarrista Aleš Vilingr, oltre ad uno stesso sentire nell’esprimere le proprie inclinazioni musicali.
Rispetto agli Et Moriemur, i Self-Hatred differiscono soprattutto in alcuni particolari, tra i quali il più evidente è l’utilizzo sia di un abrasivo scream alternato al growl, da parte del bravo Kaťas, sia di vocalizzi femminili efficaci quando si limitano ad interventi in stile Natalie Koskinen, un po’ meno quando indulgono in prolungati gorgheggi lirici.
Nel complesso il disco è di buonissimo livello, grazie ad una serie di brani eseguiti e prodotti senza sbavature, tra i quali spiccano l’opener Guilt, dai tratti soffocanti in avvio ed in conclusione, Slither, gratificata da una linea melodica drammatica, e la conclusiva Memories, traccia che si rivela emblematica di un talento compositivo tutt’altro che trascurabile.
E’ sempre bene ricordare che in questo genere nulla si crea e nulla si distrugge, per cui Theia appare solidamente intriso dell’umore tragico dei Swallow The Sun così come del lirismo malinconico dei Saturnus, meritandosi il plauso degli appassionati, come spesso accade per le uscite marchiate Solitude.
Tenendo conto anche dell’ultimo splendido lavoro dei Quercus, i Self-Hatred dimostrano come, nella scena metal ceca, certe sonorità stiano trovando sempre più spazio con uscite di assoluta qualità.

Author: Stefano Cavanna
Review
Deadly Storm

Pojem melancholie (řecky μελανχολία, ze slov μέλας (melas), „černý“, a χολή (cholé) „žluč“) označuje v dnes běžném užití duševní stav zádumčivosti či trudnomyslnosti a nečinnosti, zpravidla bez zřejmého přímého podnětu.

Jsou nahrávky, které když se mi dostanou do ruky, tak mě zcela pohltí. Novinka plzeňských SELF-HATRED mi poprvé zazněla do uší, když jsem šel nočním ránem do práce. Do nohou mě studil první podzimní chlad a v uších si dávaly rande melancholie se zádumčivostí. Bylo mi náhle smutno, tak nějak těžko na duši. Určitě jste to také už někdy zažili. Našlapujete spadaným listím a všímáte si věcí, které vám byly dřív jedno. Plzeňané si pohrávají s podobnými náladami jako malíř s odstíny černé barvy. Jde na mě splín a spolu s muzikou si ho opravdu užívám. Někdy je potřeba se zastavit, zklidnit svůj dech a plně se oddat stínům a věčnosti.

V novém albu (prvotině) “Theia” jsem se doslova rozplynul. Nevím, jak to pánové zařídili, ale mě ty dlouhé táhlé melodie klasického doomu opepřeného atmosférou “jemného” death metalu doslova pěchují. Cítím se být pod lisem, zatížen těžkostí lidského bytí. Skvěle je ošetřený zvuk a obal bych si klidně pověsil doma na zeď v podobě obrazu – to je opravdu nádherná práce. Smutním si, smutním a prosýpám mezi prsty jednotlivé melodie. Nebylo nic ponecháno náhodě, vše sedí správně na svých místech, jako bychom byli vzájemnou součástí odnepaměti. Pro mě osobně jeden z niterných doom metalových zážitků. Obsahuje v sobě vše potřebné pro krásný smutný sen. Připomíná mi pohřeb opuštěného chlápka, s kterým se přišla rozloučit jen jedna dávná milenka. Zbytek je o krystalickém a ledovém soužení, o hladu po smrti, o pláči velryb, o šourajících se nohách starců, o doom metalu. Excelentní záležitost pro všechny smutkaře!

sumarizace:

SELF-HATRED se povedlo na prvním albu “Theia” přesně definovat nádheru melancholie. Jako výrazové prostředky si vzali klasický, tradiční doom metal, který uchopili po svém. Mé pocity z alba jsou velmi pozitivní. Já jsem při poslechu opravdu na nějakém hodně smutném pohřbu, případně se procházím podzimní krajinou. Pro mě osobně jeden z niterných doom metalových zážitků. Obsahuje v sobě vše potřebné pro krásný smutný sen. Připomíná mi pohřeb opuštěného chlápka, s kterým se přišla rozloučit jen jedna dávná milenka. Zbytek je o krystalickém a ledovém soužení, o hladu po smrti, o pláči velryb, o šourajících se nohách starců, o doom metalu. Excelentní záležitost pro všechny doom metalisty!

Asphyx says:

SELF-HATRED managed to precisely define the beauty of melancholy on their first album “Theia”. They used classic, traditional doom metal as their expression and seized it by themselves. I feel very positive about this album. I feel like I am on a very sad funeral during the listening or just walking through autumn landscape. For me personally this is one of the innermost doom metal experiences. It has everything what you need for a beautiful sad day. It is like a funeral of an alone guy who has his long time mistress on the funeral to say goodbye. The rest is about crystalline ice and tribulation of hunger after death. About crying of whales, about shuffling legs of old men. About doom metal. The excellent thing for every doom metal fan!
Review
Brutalism
4/5
01.10.2016

Hailing from the Czech Republic comes Self-Hatred a new doom metal band. These guys are not unfamiliar in the scene since they are the former members of Et Moriemur, Dissolving Of Prodigy, and Silent Stream Of Godless Elegy. The last 2 bands do not ring a bell but Et Moriemur I do know and that is an excellent doom band.

This album brings you 7 tracks of old school and atmospheric death doom metal. The songs are of course very slow and have a very great groove in it. The guitar riffs are typical 90,s doom, Think of old My Dying Bride and the first Paradise Lost. The drums are exactly what you want to hear slow transcending and with not too much bullshit in it. The vocals are very deep and controlled grunts combined with screams and you can hear everything he sings (if you listen well). The backing vocals are mainly female fronted and epic, not really my cup of tea but definitely not bad or annoying. The also have keyboards in the songs that give it a really dark and miserable atmosphere, And what is also very important for me is that the keys are not too loud in the mix.

This album is filled with a fantastic groove that reminds me of bands like old My Dying Bride, Anathema, Doom:VS and many more. The songs are long and filled with variety. The composing and production of the songs are also very good. For an Debut album I can say that this is a very good album. The album flies by when you listen to it. The only thing that is a pity for me is that is only 40 minutes of music. For me it could take the double of the time!!

Author: William Nijhof
Review
Death Scream
27.09.2016

Czech’s Self-Hatred have just released “Theia”. “Theia” is a dark and surreptitiously atmospheric Death/Doom Metal tour-de-force armed with kick-ass drumming that reminds of the ravaging Rob Darken Polish warriors, Graveland. And this comparison to Graveland can mean only one thing: “Theia” is dark, black, and cold.

“Guilt”/”Theia”/”Slither” comprise almost the first 15 minutes of this album, and suck the listener in to it’s vortex of doom. From then on, there is no return. “Attraction” and “No Judgement” follow, as elongated and spectral sorrows form bestial colonnades in the listener’s skull. Time for “self-reflection” at the 27-minute mark, with the band locking in with a seething menace and spiking clarity rarely witnessed in Death/Doom when the music is this dark. Siren vocals, that carry the album forward on dark and bestial angel wings, behoove the fact that there is indeed membership from Silent Stream Of Godless Elegy involved in “Theia”s haunting creation. “Memories” raps up affairs with crestfallen, ecumenical outpourings of pure majesty.

“Theia” could ‘ve very easily have come from the pen of Dan Swano during his most cinematic best with “Edge Of Sanity”.

It is quite an inspired work of art. 10/10 rating. Simply spectacular and essential.

Author: Rich Castle
Review
DarkUndergroundMusicZine
8/10
08.09.2016

Self-Hatred are a band from the Czech Republic that plays a very atmospheric form of doom/death metal and this is a review of their 2016 album “Theia” which was released by Solitude Productions.

A very dark yet melodic doom metal sound starts off the album along with some death metal growls a few seconds later and black metal screams can also be heard at times and the solos and leads also use a great amount of depressive and melancholic melodies and there is also a brief use of spoken word parts.

When tremolo picking is utilized it adds even more of a black metal touch to the bands musical style and when the music speeds up a small amount of blast beats can be heard and there is also a brief keyboard instrumental before returning back to a heavier direction and later tracks also bring in more elements of funeral doom.

Some of the tracks a re very long and epic in length along with some songs using a small amount of melodic chanting and when they mix keyboards in with the heavier parts it gives the music a more dark and atmospheric sound and female vocals can also b e heard at times and as the album progresses clean guitars can be heard in certain sections of the recording..

Self-Hatred plays a style of funeral doom metal t hat is very heavy, melodic and atmospheric while also mixing in a touch of black metal at times, the production sounds very professional while the lyrics cover dark and depressive themes.

In my opinion Self-Hatred are a very great sounding atmospheric funeral doom/death metal b and and if you are a fan of this musical genre, you should check out t his alum. RECOMMENDED TRACKS INCLUDE “Guilt” “Attraction” and “memories”.

Author: OccultBlackMetal
Review
Gorger’s Metal
08.09.2016

It feels like much time has passed since I last was granted pure death/doom of vintage recipe. From the Czech Republic comes the debutant of Self-Hatred, a sextet mostly consisting of people with limited experience, who performs leaden sadness as if time has stood still under a black veil of eternal sorrow for the past 25 years.
Theia opens in classic manners, with heavy riffs, deep growl and beautiful melodies of desolate sadness enveloping the listener and stunning all other senses than hearing in a soothing fashion.

The music doesn’t require the most meticulous description. We’re talking good old traditional death/doom of British ancestry, albeit with a gothic fairytale touch of yesteryears in an enchanted tower in rural areas behind overgrown paths. Synth with church organ sound and fair vocals from Rapunzel in the tower, preserves some colour in the ever greying woods.

The album requires a few spins to find the right footing. Although it was good to hear the genre in all its glory without modern influence, it took some time for a creeping scepticism to let go. Theia is naturally far from the height of the genre’s most immortalized moments, but it’s a good and pleasant album from a band on the starting block.

The elf-voice of the forest nymph gives tiny glimmers of hope. With crystal clear voice, she sings out her message of hope for better times, of life that again will return to normal and move on, and that the heat of the sun’s rays anew shall break through the enchanted fog of grief and misery.
I’m not sure whether her melodious prayers can give any redemptive results. The country is still cloaked in coldness and discouragement as I leave. It probably takes more to break the spell. Maybe your sympathy can help?

Self-Hatred’s debut Theia is so competently conducted that it’s clearly approved, but I think the band has more to give that lays dormant. I hereby give them a gradation with room for further development.
Review
Metal Forever
9/10
18.11.2016

Trochu jako blesk z čistého nebe přicházejí na scénu Self-Hatred, kteří vydávají debutovou desku „Theia“. Ono totiž album už od samého počátku působí vyspěle a zkušeně, ne jako prvotina. Aby také ne, když se na desce podíleli ostřílení mazáci a bývalí členové kapel jako jsou Dissolving Of Prodigy, Silent Stream Of Godless Elegy, Llyr nebo Stollice.

Jako na pohřebišti světa se budete cítit v úvodních tónech „Guilt“. Hudba se valí jak smrtící lavina, avšak jedná se o velmi pomalou smrt. Funeral doom metal ve své čistotě. Zaujme však nádherný, masivní a uhrančivý zvuk. Přesně takovou atmosféru si žánr žádá. A právě s atmosférou Self-Hatred zacházejí mistrovsky. Ať už jde o zvuk kytar, kláves nebo o vokály. Tady exceluje hluboký growl zpěváka Kaťase, ale v pozadí písně, a to platí i o další skladby, si všimnete všemožných skřeků, řevů a dalších detailů.

Titulní „Theia“ je poklidnou mezihrou před dalším doom metalovým kouskem s názvem „Slither“. Zpočátku velmi brutální skladba se spoustou extrémních vokálů, včetně blackového skřehotu či dívčího zpěvu v pozadí. Skladba si udržuje silnou emotivnost a vynikající je i zvuk varhan v její druhé polovině. „Attraction“ v podstatě navazuje na předchozí věc a udržuje atmosféru nahrávky ucelenou a jednotnou. Nechybí zatěžkané riffy, brutální growl, varhany a krásný zpěv v podání zpěvačky Felis. Její podíl na celé nahrávce je velmi důležitý, protože vytváří potřebný kontrast s Kaťasovým hlubokým murmurem. Zároveň se ale nejedná o žádné klasické střídání hlasů (kráska a zvíře), jak bývá zvykem, ale o citlivé dokreslení hudby Self-Hatred.

„No Judgement“ frčí v nastoleném trendu dál. Tedy pohřební tempo a atmosféra jak z hororu. Závěr trochu přitopí pod kotlem, což je jedině dobře, protože v těchto chvílích si už přejete nějaké zrychlení. A skladba „Self-reflection“ vám to splní. Však se také jedná o druhou nejkratší skladbu na desce (necelé čtyři minuty). Příjemný kvapík, chvílemi připomínající například Draconian uteče jak nic, aby jej vystřídala pro změnu nejdelší položka alba „Memories“, které má skoro deset minut. Temná a tajemná atmosféra nemizí. Je to mrazivý a zároveň epický závěr desky, která umí posluchače doslova pohltit. V tom je krása doom metalu.

„Theia“ je vyspělou deskou plnou kvalitního, precizně zpracovaného doom metalu, je obohacena o spoustu detailů, které budete objevovat až při několikátém poslechu. Jestli máte rádi doom metal a chcete ho slyšet v prvotřídní kvalitě, pak jsou Self-Hatred ti praví.

Author: Supermartonátor
Review
XXL Rock
6/7

Uiuiuiui! Das tschechische Quintett Self-Hatred lässt mit seinem jüngst erschienenen Debütalbum ‘Theia’ ein ziemlich gediegenes Stück zentnerschwere und ultradüstere Musikkost auf die Menschheit los. Dabei wurde das Album derart in Szene gesetzt, dass es auch vor 20 oder 25 Jahren hätte erscheinen können, was die Produktion, aber auch die Inszenierung betrifft: bereits die ersten zehn Sekunden des ersten Tracks ‘Guilt’ erwecken Gefühle an alte, noch gar nicht ins Kitschige gehende Gothic-Metal-Helden wie Lord Of The Stone, frühe Celestial Season, Absurd Existence oder den entsprechenden Frühwerken von Paradise Lost und My Dying Bride. Die Songs sind in der Regel recht doomig; gesanglich gibt es viel Gegrunze, etwas Black-Metal-Gekeife sowie hier und da den obligatorischen Frauengesang.
Das Dargebrachte ist Oldschool-Gothic-Doom-Metal as fuck und kaum innovativ, aber a) absolut authentisch und b) dermaßen schön und herrlich, dass mir die fehlenden Neuerungen im Genre schlicht scheißegal sind und ich daher die Semi-Höchstnote zücke. Wer so Zeug wie die oben erwähnten Bands oder die Frühwerke von The Gathering, The 3rd And The Mortal, Anathema etc. pp. liebt(e), wird beim Rezipieren vor Erregung sehr, sehr weiche Knie kriegen sowie nen äußerst harten… Ach, lassen wir das doch bitte! Es lesen schließlich auch Frauen und Kinder (Kinder?).
Review
Fobia Zine
8/10
24.09.2016

Západ Čech střídá sever Moravy… Před dvaceti lety se „doomalo“ hlavně na Ostravsku, v poslední době převzala žezlo Plzeň, kde aktuálně funguje několik posmutnělých part, personálně různě provázaných. Vedle ET MORIEMUR (ti jsou pravda roztroušeni i v dalších městech), LLYR a QUERCUS (a v jakési hibernaci dlících GHOST IN THE SHELL) o sobě v poslední době dávají vědět hlavně SELF-HATRED, v jejichž řadách působí řada známých muzikantů, světoběžníkem Datlem (ET MORIEMUR, CRUADALACH, ex-DISSOLVING OF PRODIGY, ex-SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY…) počínaje, a muzikanty, kteří se objevují nebo objevovali v ET MORIEMUR, GHOST IN THE SHELL, STOLLICE, LLYR, GOLD OF ATHANOR nebo STÍNY PLAMENŮ, konče. Zkušenosti tedy sedmihlavé partě nechybí, doommetalové cítění většině sestavy rovněž.

Album „Theia“ začíná jako typický tradiční doom metal – takřka funerální tempo, dlouho doznívající tóny kytar, brumlající basa, strohé bicí a hluboký zpěv/řev. V „Guilt“ nechybí ani recitace, melodie, zrychlení, parádní chytlavé sólo, které střídá další silná pasáž. Prostředek songu plyne v odlehčeném tempu i co se tlaku nástrojů týká, po dalším vokálním ataku následuje rozervaná pasáž, v níž se ke Kaťasovi přidává Felis s frenetickým řevem, šepotem a zoufalým kvílením. Na doomové poměry se toho děje v jedné skladbě opravdu hodně, sem tam se mihnou i klávesy, ale jejich čas přichází až s titulní skladbou, v níž hrají rovnocennou partii s kytarami; bicí si dávají víceméně oddych a zpěvačka se zpěvákem zrovna tak, jde o instrumentálku, na níž přirozeně navazuje „Slither“. To je taky zajímavý úkaz, hlavně tím, že je o poznání svižnější, atakuje blackmetalové teritorium, přesto si kapela udržuje poznávací znamení – specifický zvuk kytar. Řekněme post blackový úvod s Felisiným skřehotem a Kaťasovým murmurem brzy střídá ponurý doom metal s typickými atributy poloviny devadesátých let, kdy se podobně „trápili“ DISSOLVING OF PRODIGY. Felis atmosféru zmaru dotváří bezeslovným preludováním, které tady ještě nemá takovou sílu jako v následující „Attraction“, sílu však má příspěvek honosných kláves, které připomínají duchovní hudbu. Felisin zpěv v úvodu „Attraction“ pak silně evokuje Báru Basikovou ve STROMBOLI, samozřejmě v okamžicích, kdy se Felis pouští do vysokánských
poloh. Má to náboj, skladba od počátku disponuje atmosférou, kterou budují hlavně klávesy a Kaťasův hypnotizující hrubozpěv, nicméně ani kytary nezůstávají pozadu a opět kouzlí spoustu nenápadných, ale o to zajímavějších melodií.

Stejná slova jako na konci předešlé věty pasují na „No Judgement“, asi nejméně nápadnou skladbu, v níž potěší, jak plynule na sebe navazují ostřejší a jemnější pasáže – vybalancovat několik poloh, aniž by to působilo křečovitě, je umění. Co mi ale úplně nesedí, je Felisin hlásek na konci čtvrté minuty. Blížíme se do finále, „Self-reflection“ je zpočátku svižná postblackovka lehce jednoduššího střihu, přesto disponuje zajímavou náladou, přičemž nejsilněji na mě působí úsek ve středních tempech v závěru, kde se oba vokalisté pěkně doplňují. Poslední položka „Memories“ se odehrává na ploše devíti minut a stylově uzavírá kruh – nemá totiž příliš daleko k úvodní „Guilt“. Místy majestátní záležitost korunuje podařenou nahrávku, která se může směle měřit s těmi nejlepšími doomovkami, které v posledním období vyšly, a to nemyslím v rámci naší zemičky, ale všeobecně. SELF-HATRED už na debutu servírují vyrovnanou kolekci zajímavých skladeb, instrumentálně i kompozičně vyspělou, posluchačsky vstřícnou, aniž by se snažili zaujmout vlezlými melodiemi. Pro mě jde vedle „Ex Nihilo In Nihilum“ od ET MORIEMUR o další důkaz, že i u nás vznikají nahrávky vysoké kvality. Kvalitní je i zvuk, za nímž stojí Honza Kapák / Hellsound; Honza namíchal kapele přesně ten sound, který k její muzice sedí, plný, transparentní, prostě radost poslouchat, každý tón je slyšet, aniž by nahrávka trpěla nějakou sterilitou.

Pod obrázky a designem obalu je podepsán Marek Pišl (QUERCUS); jeho práce k produkované hudbě padne dokonale, titulní kresba je na oko pěkná a nechává prostor pro fantazii (co ty dvě anorek-tyčky znázorňují???), vnitřek bookletu obsahuje řadu koncertních fotek (Sachtikus, Oskar) a texty, vše pěkně sladěné; v tomto směru parádní práce, přesně takhle by měl obal vypadat.

Author: Johan
Review
Metal Wani

Brain Tentacles is the self-titled debut album of the American band Brain Tentacles which sits on the number 8 spot. Brain Tentacles plays a style of Avant-Garde metal that is rooted in Progressive Metal but adds additional elements like Jazz Fusion, Avant-Garde Jazz, and Free Form/Improvised Jazz to the mix. The band is a three-piece composed of Bruce Lamont (Yakuza, Bloodiest), Aaron Dallison (Keelhaul), and Dave White (Discordance Axis, Municipal Waste). The band implements the useage of horns and saxophones into their music like you would find in Jazz music. Unlike similar bands like Triosphere, Brain Tentacles delivers a rougher, wilder, and more theatrical performance when it comes to the sound the additional instruments provide over the punchy guitars. The vocals on this album, though they don’t appear often, provide an additional edge to their already dense, almost sporadic, sound. Definitely recommended for people who want something different in their metal and for metal music fans who likes jazz, particularly artists like John Zorn. Recommended tracks include “Cosmic Warriors Girth Curse” and “The Sadist”.
Write a review